Dokonalost ✔

ČÁST ŠESTÁ

Pochodně se setkaly se suchou slámou, která se okamžitě vznítila. Plameny šlehaly k potemnělému nebi a stále se zvětšovaly. Žár narůstal. Vzduch byl nasycen kouřem. Začala jsem sebou zmítat ve snaze se zachránit. Nechtěla jsem ještě umřít, ale bylo pozdě. Začala jsem se dusit temným kouřem a z horka se mi začala škvařit kůže. Byla to neskutečná bolest. Plameny dosáhly na mé šaty a vlasy. Cítila jsem puch páleného masa a vlasů, ale nedokázala jsem tomu věnovat pozornost. Všechny mé smysly se soustředily jen na tu bolest. Pálila jsem se.

„Bohové smilujte se!" pokusila jsem se zakřičet, ale jen jsem se začala více dusit. Pokusila jsem se ještě jednou podívat na Luria. Nevím, jestli jsem ho skutečně viděla, nebo si to jen vytvořila má umírající zmučená mysl, ale přísahala bych, že stál kousek ode mě, sotva za hranicí plamenů a koukal na mě. Nic neříkal, ale zase se na mě díval jako ten mladík, který mě miloval. A vedle něj, jakoby z kouře stvořený, stál Dike s výrazem plným lásky. A bolesti.

----------

Když jsem přišla k vědomí, mé dítě nikde nebylo. Začala jsem panikařit. Vyběhla jsem z pokoje volajíc jméno svého muže a otce mého dítěte. Nikde nikdo nebyl. Ani otroci nechodili po chodbách, což bylo zvláštní, ale ve své hrůze jsem tomu nedávala žádnou váhu. Doběhla jsem na malé nádvoříčko uprostřed domu a viděla něco, o čem se mi doposud jen zdálo v těch nejhorších nočních můrách.

Lurio stál se zbraní v ruce, a mířil na Dikeovu hruď, oba nesli známky po boji. Neovládla jsem se. „NE!" vyjekla jsem a jala se běžet mezi ty dva muže. Nestihla jsem to. Při mém výkřiku se všichni shromáždění otočili mým směrem. V Dikeově tváři byla starost, ale Luriovi se v očích zračil oheň nespoutaného hněvu. Než jsem stačila doběhnout k nim, zasadil Dikeovi smrtelnou ránu. Opět jsem vyjekla a z rozběhu jsem padla na kolena k otci mé malé holčičky.

„Ne... ne, ne, ne, ne, ne... to nesmíš, ne... zůstaň, to zvládneš," drmolila jsem a tiskla jsem mu ránu, jako by mu to mohlo nějak pomoct. Chtěl ještě cosi říct, ale Lurio mu dupl na obličej a tak jej dokonale umlčel. Dike už mi nic říct nestihne.

Otočila jsem se ke svému manželovi. Nepoznávala jsem ho. Myslela jsem si, že je to dobrý člověk. Nebo alespoň natolik dobrý, že by nikoho nezabil. Mýlila jsem se. Pokusila jsem se postavit na roztřesené nohy, ale selhala jsem. Tak jsem jen ze země koukala na svého muže, dokud mi nedošlo, co bylo v té chvíli nejdůležitější: „Moje dítě! Kde je moje holčička?! Chci ji! Chci svoje dítě!" ječela jsem hystericky a rukama se sápala po Luriových nohách, jako by to bylo něčemu platné.

Lurio ustoupil a ukázal na hlouček otrokyň, které cosi dělaly na zemi. Dostala jsem strašný strach a nepříjemná předtucha se mi vkradla do duše. Opatrně jsem se postavila na vratké nohy. Skoro mě nenesly, ale přesto se mi podařilo se k hloučku dostat.

„Co se dě-" začala jsem, ale jakmile jsem viděla předmět jejich zájmu, můj hlas se vytratil. Oči se mi zalily slzami, opět jsem se svalila na kolena a natáhla jsem se pro uzlíček látek a... krve. Podívala jsem se dovnitř. Byla to ona. Moja malá dceruška. V zoufalé naději, že není konec, jsem se okamžitě pokoušela najít životní funkce jako dech a tep, ale to se mi nepovedlo. Tiskla jsem si k hrudi mrtvolku svého novorozeněte a nechala hysterii mě ovládnout.

Pak jsem opět ztratila vládu nad svým tělem a padla na studenou zem. Poslední, co jsem zaslechla, než jsem se ponořila do blahodárné temnoty, byla Luriova slova: „Zbavte se toho."