Love in letters ✔

1. Kapitola

Hermiona se upřeně dívala na prázdný kus pergamenu na stole. Natáhla se pro brk a nervózně se kousla do rtu, protože neměla tušení, co se v takových případech píše. Nedávno našla dopisovací službu s názvem WizFriend a teď začala litovat, že se do ní zaregistrovala. Jistě, byla trochu osamělá, ale člověk vypadal jako zoufalec, když už musel platit i za kamaráda...

Vyhnala ty myšlenky z hlavy. Nebude se za to stydět, protože skutečně byla osamělá. Harry a Ron byli vytíženi svými povinnosti na bystrozorském oddělení a měli málo času. A její přátelství s Ginny a Lenkou ochladlo, když se Ginny stala profesionální famfrpálovou hráčkou a Lenka po svém otci převzala místo šéfredaktorky v Jinotaji.

Takže poté, co zaplatila pět galeonů za možnost využívání WizFriend, a vyplnila dotazník, podle něhož jí měl být vybrán vhodný partner, jíi služba k jejímu pobavení vybrala muže s přezdívkou Legolas.

Psal, že je vášnivý čtenář, milovník umění, rád zahradničí a hraje na klarinet těsně před snídaní, věří, že ministerstvo je plné nekvalifikovaných a zdegenerovaných bláznů, a nesnáší kočky.

Hermiona se rozhodla, že stačí, aby napsala, co ji napadne a pak to znova přepsala a upravila a namočila brk v kalamáři.

Vážený Legolasi -

Ne, to je příliš formální.

Ahoj Legolasi -

Ne, to zní divně...

Dobrý den,

Děkuji, že sis mě vybral jako přítele na dopisování. Soudě podle našich společných zájmů, věřím, že se staneme velmi dobrými přáteli. Jsi můj první a jediný přítel na dopisování, a abych řekla pravdu, nevím, co bych ti měla o sobě říct - což je divné, protože normálně jsem docela upovídaná. No, abychom nějak začali - jakou knihu jsi četl jako poslední? Líbila se ti? Těším se na tvoji odpověď.

Athéna

Hermiona si skousla ret a zamračeně četla, co napsala. Přemýšlela, jestli to nezní nudně, nebo jestli je vhodné, aby přiznávala svou upovídanost. Nakonec usoudila, že to není tak strašný dopis, aspoň byl krátký a k věci. V každém případě, pokud ji shledá nudnou a nezajímavou a nebude reagovat, tak je to jeho chyba. Neví, o co přichází...

Porcelánová zvonkohra, která byla připevněna ke dveřím do knihkupectví, oznámila půvabnou melodií, že přišel zákazník. Hermiona vzhlédla a zjistila, že jím je Lucius Malfoy.

Hermiona se vyděsila. Nebála se jeho, ale sama sebe a svého chování. Od doby, co před rokem otevřela své knihkupectví, se Lucius Malfoy stal v posledních třech měsících jejím pravidelným zákazníkem. Přicházel dvakrát týdně, asi deset minut si prohlížel police s knihami, až si jednu vybral a posadil se s ní do jednoho z pohodlných křesel a asi hodinu si četl, než přišel k pultu a knihu si koupil.

Nikdy s ní nepromluvil. Jediné, co řekl, bylo „dobré ráno" nebo „děkuji". Přesto Hermiona pokaždé, když přišel, pociťovala zvláštní úzkost. Měl na ni špatný vliv, protože v jeho společnosti se chovala jako nemotora - rozbila, převrátila, rozlila cokoliv ve své blízkosti. Kvůli němu si musela koupit už několik nových čajových souprav...

„Dobré ráno, slečno Grangerová," pozdravil ji. Jeho hlas se táhl jako med.

„Z-dravím...ehm...pane Malfoyi," zakoktala se. „ Dobré r-ráno."

Ach, ano. Taky v jeho přítomnosti nedokázala dát dohromady větu.

Zůstal stát mezi dveřmi a chvíli - Hermioně se to zdála jako celá věčnost - se na ni díval. Hermiona strnule seděla na stoličce za pokladnou a zírala na něj. Jako obvykle měl na sobě černý kašmírový hábit, pod krkem sepnutý sponou v podobě dvou stříbrných draků. Dnes si svázal vlasy černou saténovou stuhou a Hermiona si nemohla nevšimnout, že tak vypadá mnohem mladší.