Love in letters ✔

12. Kapitola

Podle teorie Elisabeth Kübler-Rossové existuje pět fází smutku: popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Popisuje pět oddělených fází procesu, kdy se lidé vyrovnávají se smutkem, zejména pak v případě ztráty někoho blízkého nebo diagnostikování smrtelného onemocnění.

Hermioně nikdo blízký nedávno nezemřel, ale přesto měla dojem, že to chápe. I když by přísahala, že těch pět fází smutku takhle nevypadá. Když stála před krbem v obývacím pokoji na Malfoy Manor, řekla by, že truchlení vypadá takhle: nejdříve popírání, poté smíření - a nakonec hněv.

Zprvu odmítala vidět ve všem spojitost. Snažila se samu sebe přesvědčit, že je to nějaká obrovská, neuvěřitelná shoda okolností. Možná, že to Lucius nevěděl. Možná netuší, že pod pseudonymem Athéna se skrývá právě Hermiona Grangerová. Možná, že by byl stejně zaskočený, kdyby zjistil její totožnost, jako byla ona. Ale i když Hermiona dokázala velmi dobře popírat zjevné věci, tady bylo příliš mnoho jasných důkazů, než aby je mohla ignorovat. Lucius to musel vědět. Všechna ta slova a narážky... Přestože to věděl, dál se s ní stýkal, takže za tím musel být nějaký skrytý úmysl.

Když si to dokázala přiznat a přijmout to, vzápětí se dostavil hněv. Strašlivá zlost. Netušila, co bude dělat, ale jedno věděla jistě: nebude tu sedět na zadku a spekulovat, zatímco Lucius už se určitě chystá k dalšímu tahu v téhle podivné hře.

Rozhlédla se po prostorné místnosti. Aniž by si to rozmyslela, použila letax a bez dovolení i bez ohlášení se dostala na Malfoy Manor. Ani se nezamýšlela nad tím, že krb na Malfoy Manor může její náhlou návštěvu prostě odmítnout a vrátit ji tam, odkud přišla.

Když byla naposledy v této místnosti, trpěla strachem a bolestí pod rukama šílené čarodějky Bellatrix Lestrangeové. Nevzpomínala si, jak tato místnost tehdy vypadala, ale měla dojem, že prošla nějakými změnami - příjemnými změnami. Nicméně, nepřišla na Malfoy Manor proto, aby hodnotila jeho zařízení, nebo vzpomínala na hrozné zážitky z války. Byla tu proto, aby našla Luciuse Malfoye. Tady nebyl, takže jediným řešením bylo vydat se dál do hloubi jeho sídla a objevit ho.

Z obývacího pokoje vedly dvoje dveře. Jedny na severní a druhé na východní straně pokoje. Hermiona se vydala přes místnost a zamířila k těm na východní straně, které se nacházely po její pravé ruce. Když je otevřela, spatřila rozlehlou vstupní halu s hlavním vchodem. Rozhodla se zkusit štěstí u těch druhých, když zaslechla tlumený zvuk, který přicházel odněkud poblíž krbu. Jako by něco spadlo na zem. Rozhlédla se po jeho zdroji a oči jí padly na malé, nenápadné dveře, kterých si předtím nevšimla.

Instinkt jí našeptával, že tohle by mohly být dveře, které vedou třeba do pracovny nebo do knihovny. Prostě do nějakého méně formálního a více soukromého pokoje pána domu.

Aniž by o tom přemýšlela, několika rychlými, odhodlanými kroky přešla obývací pokoj, prudce stiskla kliku a rázně otevřela. Klika jí vyklouzla z rukou a dveře s hrozivou ránou narazily do zdi. S dlouholetou praxí vytáhla hůlku, když překračovala práh.

Lucius stál před jednou z několika knihoven, v ruce držel knihu vázanou v červené kůži, kterou se očividně chystal vrátit na její místo na polici. Při té ráně s sebou polekaně trhl a obrátil se čelem ke dveřím. Jeho obočí se tázavě povytáhlo a ústa se na okamžik pootevřela ve výrazu naprostého překvapení, když uviděl, kdo to stojí mezi dveřmi.

„Slečno Grangerová," řekl a znělo to stejně překvapeně, jako vypadal výraz jeho tváře. „Jak jste se..."

„Dobrý den, Legolasi," přerušila ho a ušklíbla se.