Dcera Moře

Lena

Několikrát jsem se nadechla slané vody, než jsem si s hrůzou uvědomila, co se děje. Přišel příliv. Vymrštila jsem se do sedu a začala jsem vykašlávat slanou vodu z plic, zatímco jsem se snažila překonat pocit hrůzy. Ruce se mi lehce třásly a žaludek se mi úzkostlivě sevřel. Několikrát jsem se zhluboka nadechla slaného vzduchu, než jsem se zvládla uklidnit. Budila jsem se takhle skoro každé ráno, skoro každé ráno jsem vykašlávala mořskou vodu a na jazyku mi ulpívala pachuť smrti. Nikdy jsem si nezvykla. Vždycky to bylo stejně strašidelné. Ten pocit bezmoci a strachu, nechtěla jsem umřít. Neznala jsem nikoho, kdo by umřít chtěl, i přes veškerou tíhu a hrůzy života.

,,Vstávej! Příliv!" zařvala jsem na svého bratra a zvedla jsem se z postele. Poškrábaná kůže mi opět vehnala slzy do očí a já jsem si omyla obličej. Lorin se nezvedl, ležel ke mně zády schoulený pod ubohou zelenou přikrývkou a dál klidně spal. Našpulila jsem ústa a dřív než si stihl uvědomit, co se děje, jsem ho z té postele shodila. Vynořil se z pod hladiny se stejnou hrůzou v očích, jako já. Do tváří se mu nahrnula krev a divoce dýchal. Oba dva jsme v moři vyrůstali, oba dva jsme z něj měli hrůzu, oběma nám bylo cizí.

,,Zbláznila ses?!" zařval na mě naštvaně mezi několika hlubokými nádechy a odhrnul si mokré vlasy z očí. Nezbláznila jsem se, věděla jsem to já a věděl to i on. Od dětství jsme se shazovali do mořských vln a učili jsme se navzájem přežít. Nebyli jsme na sebe milí, nikdy jsme si nedělali laskavosti a drželi jsme si dostatečný odstup, a tak jsme se udržovali na živu. Kdyby se začal topit, nezachránila bych ho a on to věděl a respektoval to. Nešlo o záchranu ostatních, důležité bylo jestli jste žili vy.

A tak jsem si, tak jako každé ráno předtím, začala splétat modré prameny dlouhých a zničených vlasů. Moje vlasy měnily barvu podle barvy moře, od tmavé jako byla hlubina oceánu, přes nazelenalou, až po světlou jako mořská pěna. Nebyla jsem jediná, říkali jsme si Děti Moře. Tvořili jsme zhruba polovinu obyvatelstva Slaného Města, naše kůže byla světlejší a naše vlasy a oči modré, v ničem jiném jsme se nelišili. Neplavali jsme lépe než ostatní, mořský vzduch nám dráždil sliznice a moře nás zabíjelo. Ale ano, byla jsem Dcera Moře, výjimečná a ubohá, snažící se přežít do dalšího rána. Marně jsem si mohla myslet, že to něco znamená, jenže neznamenalo.

Dneska jsme se s bratrem nechystali do Zátoky soli, nýbrž do paláce nad městem. Vzali jsme všechno, co jsme nasbírali a ulovili v předchozích dnech, a naskládali to do promočených hrubých pytlů. Čekala nás náročná cesta po úzké kamenné pěšince z jedné strany ohraničené kamenitým a prudkým srázem a z té druhé útesy. Šlo se dlouho do prudkého kopce za vidinou starého chleba a sýru. Bylo to ubohé a smutné, ale copak jsme měli na vybranou? Potřebovali jsme jídlo a oblečení. A široko daleko nebylo nic jiného než nekonečný oceán.

,,Bude bouře," konstatoval můj bratr a já jsem se podívala na tmavé prameny ve svých prstech. Jediná výhodou bylo předpovídání mořských bouří. Světlé vlasy znamenaly moře klidné jako olej, vlasy temné jako noční obloha pak předpovídaly mořské bouře a nebezpečí. Lorin si přehodil přes rameno dva pytle soli a sám mi podal poloprázdný pytel škeblí se dvěma usušenými úhoři. ,,Musíme vyrazit, nechci být tady až to začne." S těmito slovy, pak vyšel ven a já jsem mu šla v patách.

Na moři se prudce zvedaly vlny a celý obzor byl porytý hustými tmavými mraky. Do prsou mi několikrát udeřila vlna a já jsem jen stěží udržela rovnováhu. Pokud jsme tuhle bouři chtěli přežít, museli jsme odejít a to rychle. A tak jsem sklonila hlavu, upravila si pytel na svých zádech a začala jsem se brodit směrem k úzké kamenné cestičce. Brzy poté začalo pršet. Věděla jsem, že jestli se budeme mít kam ten večer vrátit, bude to náhoda , a rozhodně jsem s tím nepočítala. Nebylo by to poprvé, co bych musela hledat nocleh u jiných, nebo prostě přespávat na kamenitých útesech.

Ostré kameny mi rozdíraly nohy a na mokrou kůži se mi lepil prach a drobný štěrk. Cesta stoupala stále výš a výš, brzy mě začalo píchat v boku a záda mi tuhla pod tíhou škeblí. Nemohla jsem ale zastavit, nemohla jsem to vzdát, a tak jsem jen sevřela zuby a pokračovala ve zdánlivě nekonečné cestě. Z ničeho nic se vedle mě objevila mužská postava, jenom o něco málo vyšší než já. Nemusela jsem se na něho dívat, abych věděla, že jeho kůže je bledá a že má ruce sedřené od rybářské sítě. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že krátké vlasy mají barvu moře a že jeho leč špinavé tričko zůstalo suché. Byl to Ardo, starý známý. Nikdy bych se ho neodvažovala nazvat přítelem, ale znala jsem ho velice dobře. Kdysi dávno jsem ho zachránila před utopením, teď jsem mu dávala to, co on potřeboval za kusy čerstvých ryb.

,,Ahoj Leno, dlouho jsem tě neviděl," usmál se na mě a suché rty mu popraskaly. Ardo byl jeden z mála lidí, kteří se ještě usmívali. Jeden z mála, který se se zasněnýma očima díval na východy slunce a věřil, že život není plný utrpení a smrti. Snil a dalekých zemích a lodích s bílými plachtami, jako by odmítal vidět, že jediné, co nás všechny čeká je slaná voda a stále se opakující mořské bouře. Nikdy nezapadal a já jsem jim opovrhovala, ale přežíval.

,,Pořád chodím na to samé místo, tak jako všichni."

,,Nemáš dneska večer čas? Mám schovaného tuňáka." Pamatuji si přesně, co jsem cítila, nebo spíš necítila. Pořádné maso jsem nejedla týdny a jestli to znamenalo několik polibků a roztažení noh, byla jsem ochotna to obětovat. Nestyděla jsem se, neusmívala jsem se a myšlenky na večer ve mně vzbuzovaly jen pocit hladu. Můžete mě soudit, pokud chcete, ale tuňák byl nejlepší ryba, která se dala ulovit.

,,Příjdu," odvětila jsem suše a pytel se škeblemi jsem si přehodila na druhé rameno. Ardo se vítězoslavně usmál, do ruky mi vrazil kus chleba a políbil mě na tvář. Mokré prameny vlasů se mi lepily k šíji a tváře mi rudly únavou. Zbytek cesty jsme pokračovali mlčky, protože jsme si stejně neměli, co říct.

Na nádvoří se utvořily dav promočených obyvatel, který si přerovnával věci a řadil se do dlouhých řad připravený prodat, co měl. Já jsem se rozhlížela, jestli někde nenajdu svého bratra, ten ale zmizel. Několikrát jsem prošla celé nádvoří se snahou najít jeho pískové vlasy, ale on jako by se do země propadl. A tak jsem se nakonec zařadila na konec jedné z řad, připravená prodat alespoň pytel škeblí. Nedoufala jsem v moc, možná v bochník chleba a kus starého sýra. Čekala jsem a čekala, zatímco v dáli divoce hřmělo a vlny narážely do pobřeží. Mořská tříšť stříkala vysoko do vzduchu a na hladinách se objevovala první mrtvá těla.

A v tom tichém hluku se najednou ozvaly zvony. Zvonily na poplach! Lidé se zmateně rozhlíželi, co se děje a strážci, poklidně stojící kolem zdí se narovnali. Já sama jsem položila pytel škeblí a snažila jsem se zjistit důvod rozrušení. Nikdy jsem neslyšela zvonit zvony, nikdy jsem nezažila strážce s rukama na rukojetích zbraní a neklidným leskem v očích. Žaludek se mi nepříjemně sevřel v očekávání, ruce jsem zaťala v pěst. A pak se jedny dveře prudce otevřely a na nádvoří se vyřítil můj bratr se strážci v zádech. Plavé vlasy mu vlály kolem obličeje, tváře mu rudly námahou a on si k hrudi tisknul knihu v kožené vazbě.

,,Leno poběž! Musíme pryč!"

Nepřemýšlela jsem a moje nohy se samy rozběhly za ním. Nebyla jsem schopná dýchat, všechny mé vnitřnosti se sevřely strachem a jediné, co jsem vnímala, byl dusot strážců a rozbouřené moře. Nemohla jsem se zastavit, nemohla jsem dělat nic jiného než utíkat.