Dcera Moře

Lena

První náraz ledové vody mi vyrazil dech, téměř okamžitě jsem se začala klepat zimou, ale utíkat jsem nepřestala. Každou chvíli do mě narážela nová a nová vlna, polykala jsem vodu a u toho se snažila zůstat nad hladinou. Tehdy už jsem byla přesvědčená že umřu, oči jsem držela na bratrových zádech a kdybych neměla takový strach, byla bych plná vzteku. Ještě stále jsem slyšela těžký dusot strážců, ke kterým se přidali někteří obyvatelé města. Neohlížela jsem se, nezastavovala jsem. Prodírala jsem se zaplavenými uličkami města a snažila jsem se vyhnout plujícím kusům dřeva a nenadýchat se mořské vody. Připadala jsem si, že běžím závod, který nemůžu vyhrát.

Když jsme se dostali k dřevěným molům, které sebou divoce házely ve vlnách, z vypětím posledních sil se mi podařilo na jedno z nich vyšplhat. Můj bratr zatím zběsile listoval v ukradené knize, která byla celá mokrá a vypadala, že se každou chvíli rozpadne. A v tu chvíli mi došlo, že jsme v pasti. Všude kolem nás bylo rozbouřené moře, za námi se hnal naštvaný dav a Bílá věž před námi zůstávala zamčená. Honosná stavba z bílého kamene bez oken stála uprostřed moře a vlny se o ni zběsile lámaly, jako by se vysmívala naším ubohým životům a nadcházející smrti. A tehdy se ve mně probudil hněv. K čertu se strachem a smrtí.

,,Ty umíš číst?!" vykřikla jsem, ale můj výkřik se ztratil v burácejícím větru. Zatnula jsem pěsti a pevně jsem stiskla čelisti, potom jsem vrávoravým krokem došla až k bratrovi a vši silou jsem do něj strčila. On zavrávoral, upadl na dřevěné molo a kniha mu vypadla z ruky. Přes molo se přehnala vlna a srazila mě na mokré dřevo. Začala jsem prskat vodu v marných pokusech se nadechnout. Plíce mi hořely, třásla jsem se zimou a kvůli prudkému dešti a větru už jsem nevěděla, kde je nahoře a dole.

,,Musíme jít, než se tady utopíme!"

Jít kam? Do věže, do které se nedalo dostat? Vstříc rozlícenému davu? Dřív než jsem se stihla zeptat, dřív než jsem se vzteky rozeřvala a než jsem ho stihla obvinit za to, že kvůli němu zemřu, popadl mě silou za zápěstí a rozběhl se směrem k Bílé věži. Ruku mi držel tak pevně, až mi do očí vyhrkly slzy, nohy se mi pletly a silné vlny nás několikrát málem strhly do moře. Přesto se nám nějak podařilo dostat až ke kamenné věži a já jsem se mu prudce vytrhla. Studený déšť mi bičoval tváře, mokré prameny vlasů se mi pletly do očí a já jsem cítila, jak se zhluboka nadechuji a začínám na něho křičet.

,,Zbláznil ses Lorine? Teď kvůli tobě umřu! Všechno to je tvoje chyba! Ta pitomá věž je zavřená a my se tady utopíme!" křičela jsem z plných plic a tváře mi rudly zlostí. Pěsti jsem zatínala tak moc, až mi zbělaly klouby a dřív, než jsem to stihla ovládnout, jsem mu vrazila facku. Na tváři se mu začal objevovat červený flek a já jsem se chystala ho znova udeřit, když z kapsy roztrhaných plátěných kalhot vytáhl drobný rybářský nožík.

Nepohnula jsem se, nebyla jsem toho schopná a nechala jsem ho uříznout pramen mých modrých vlasů, ten okamžitě zbělal. Tím pramenem mi pak obvázal dlaň, celou ruku mi držel pevně sevřenou a nakonec mi do ní udělal hlubokou řeznou ránu. Vykřikla jsem bolestí, ruce se mi klepaly strachem a já jsem nebyla schopná pozorovat nic jiného, než krev řinoucí se z čerstvé rány. Bílé vlasy se barvily tmavě rudou krví a já jsem si zděšeně uvědomila, že vůbec ničemu nerozumím. Nebyla jsem schopná vydat ani hlásku, dech se mi zrychloval a já jsem jen křečovitě držela pořezanou ruku.

Bouře sílila, přes hučící vítr už nešlo skoro nic slyšet. Tlusté dešťové kapky se rozbíjely o vodní hladinu a vlny z ničivou silou rozbíjely všechno, co jim přišlo do cesty. Tak takový měl být den, kdy umřu. Uprostřed bouře a vln, kvůli vlastnímu bratrovi. Zmatená a opuštěná se srdcem plným vzteku. Celé mé tělo se třáslo. Připravovala jsem se na smrt.

Lorin popadl mou krvácející ruku a tvrdě ji přitisknul na kámen, ten se začal barvit mou krví. Rudé fleky kontrastovaly s bílou barvou věže. Už jsem neměla sílu mu odporovat, ať se snažil o cokoliv, brzy to mělo být jedno. Dřevěné mosty se divoce houpaly ve vlnách, nohy se mi třásly. Ještě nikdy jsem nebyla tak vyděšená. Nechtěla jsem umřít. Ne tady a ne teď. Chtěla jsem dýchat, žít a pozorovat nekonečný horizont. Chtěla jsem se pomstít bratrovi za tak velkou křivdu.

,,Opakuj po mě, jasné?!" zařval na mě bratr, zatímco stále vší silou tiskl mou ruku ke kameni, a já jsem nepatrně přikývla. ,,Ego filia maris." Jsem dcera moře.

,,Quod peto legitime meum." Žádám, co mi právem náleží.

,,Volo ire." Chci projít.

,,Hoc confirmo per sanguinem." Toto ztvrzuji svou krví.

Cizí slova mi unikala z úst. Udeřil blesk. Dveře se otevřely a já jsem bez zaváhání vešla dovnitř. Vítr utichl, bouře zmizela a nahradilo ji ticho a teplé světlo pochodně. Zemi pokrýval světlý suchý písek a ohně pochodní házely dlouhé plápolavé stíny. Naproti mě se nacházely kamenné dveře, popsané nápisy, které jsem neuměla přečíst, a za nimi se linulo točité schodiště, vedoucí někam do hlubin světa. Naprázdno jsem polkla a podívala jsem se za sebe v domnění, že uvidím bratra. Ten tady ale nebyl.

A tak jsem stála uprostřed Bílé věže. Sama, promočená na kost, s krvácející dlaní a pocitem naprostého zoufalství. Nevěděla jsem, co dělat, nevěděla jsem, jak se dostanu zpátky a hlava se mi točila rozrušením. Těžko říct jestli jsem v takovémto zmatení stála několik minut nebo hodin, čas mi ubíhal poněkud zvláštně. Přes veškerou snahu zpracovat předešlé události, jsem ničemu nerozuměla. Pak jsem se zhluboka nadechla, pramínky teplé krve mi stékaly po třesoucích se prstech, a několika nejistými krůčky jsem se vydala k točitému schodišti.

Srdce jsem cítila až v krku, žaludek jsem měla sevřený a samou nervozitou jsem si kousala spodní ret, jenže nikam jinam než dolů po zdánlivě nekonečných schodech se jít nedalo. Levou rukou jsem se opřela o hladkou stěny, která byla bez jediné škvíry nebo praskliny, a začala jsem sestupovat dolů. Světlo postupně ubývalo a moje cesta se zahalovala do stále větší a větší tmy, až jsem nakonec neviděla vůbec. Rukou jsem se stále jistila o hladkou stěnu a marně jsem se snažila zahlédnout alespoň obrysy v neprohlédnutelné tmě. A pak se na stěně začaly objevovat kapičky vody, vody která nebyla slaná. Nepálila v rozřezaných prstech ani na podrážděné kůži.

Zakopla jsem, z úst se mi vydral poplašený výkřik a já jsem si jen tak tak stihla chránit hlavu při strmém pádu ze schodů. Padala jsem několik metrů, u toho jsem si narazila několik žeber a rozsekla jsem si pravou holeň. Dopadla jsem do vody. Studené tak moc, že jsem se nemohla nadechnout, potlučené končetiny mě bolely a já jsem se cítila, jako bych zapomněla plavat. Něco mě stáhlo pod hladinu a mé srdce se naplnilo úzkostí. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se pohnout a před očima se mi třepotala nekonečná tma. Pamatuji si náraz na tvrdou zem, otupující bolest i ztrátu vědomí.