Dcera Moře

Oren

Držel jsem ji lehce ve své náruči a snažil se přehlížet krev, která mi ulpívala na rukou. Dýchala mělce, její kůže byla ledová a tělo vyzáblé. Působila strašně křehce, vlastně jsem se divil, že žije. To jakým způsobem měla sedřenou kůži, to kolik krve nasákla její ubohá halena i to že jsme ji našli v moři vypovídalo o tom, že by měla být mrtvá. Ale já jsem cítil, jak se ji lehce nadzvedává hrudník i slabý tlukot jejího srdce. Opatrně jsem si ji přechytil a podepřel jsem ji hlavu, zatímco mi celé tělo brnělo vzrušením. Pokud opravdu byla tím, kým jsem si myslel, mohlo se všechno změnit.

,,Myslíš si, že to je..." Zeus nedokončil svoji otázku a zvědavě na mě pohlédl. V očích mu svítily jiskřičky rozrušení a pihovatá tvář mu zčervenala. Ještě nikdy jsem ho neviděl s tak vykolejeným výrazem, rty držel lehce pootevřené v nepatrném úsměvu, neklidně přešlapoval z nohy na nohy a bylo jasné, že netuší co dělat s rukama. Vnímal jsem to podobně a horečně jsem začal kývat na souhlas. Ano, myslel jsem si, že to je ona. Musela být. ,,Co budeme dělat?" zeptal se opatrně a přistoupil ke mně blíž, tak že jsem cítil jeho vůni, a opatrně se dotknul její tváře.

Věděl jsem přesně, co budeme dělat. Musela jsem ji donést do chrámu. Byla to moje povinnost, jako obyvatele i jako léčitele, protože jestli ta dívka byla opravdu ta, na kterou se čekalo už více než století, musel ji vidět mistr. Aby zjistil, co se stalo, aby ji vyléčil, aby ji začal učit. Diovy prsty se stáhly z dívčiného obličeje a on se mi znova zadíval do očí. Srdce mi u toho radostně poskočilo.

,,Musíme ji vzít do chrámu," prohlásil jsem rozhodně s naprostou jistotou, že se mnou bude souhlasit. Copak jsme měli nějaké jiné řešení? Ona mohla vyřešit problémy všech rybářů, díky ní bych mohl vyjet na moře, díky ní se všechno mohlo vrátit. A jedině v chrámě ji mohli přemluvit, jedině tam ji mohli pomoct a pokud byla nebezpečná, jedině tam ji mohli zvládnout. Bylo to jediné rozumné řešení. Jenže Zeus nesouhlasil, rty sevřel do úzké linky a jiskry v jeho očích vystřídal led. Potom o něco odstoupil a paže si zkřížil na hrudi.

,,Nemyslím si, že to je dobrý nápad," řekl se stejnou jistotou v hlase a u toho se díval na dívčinu zmrzačenou tvář. Několik sekund jsem zůstával v šoku, veškeré nadšení mě opustilo a postupně ho nahradilo podráždění. Ani nevím, proč jsem reagoval tak přehnaně, ale Diův nesouhlas na mě zapůsobil víc, než jsem si chtěl přiznat.

,,A to jako proč?" vyštěkl jsem pobouřeně. Můj vlastní tón mě překvapil a na Diově tváři se na několik sekund objevil překvapený a ublížených výraz. Tváře mu zbledly a lehce ucouvl, pak se ale napřímil a svůj pohled přesunul z oné dívky na mě. Oči mu žhnuly rozhořčením a on divoce rozhodil rukama.

,,A proč jo? Aby ji tam drželi zavřenou jako to dělají s Dětmi Slunce? Aby ji vystavovali jako nějaký zvláštní úkaz a brali ji víc jako symbol než jako věc? Aby se musela řídit nesmyslnými zákazy a pravidly?"

,,O čem to mluvíš?! V chrámě ji pomůžou, budou vědět, jak se k ní chovat a co je zač!" rozkřikl jsem se na něho zpátky a dívčino tělo jsem sevřel o něco pevněji. Copak to vůbec nechápal?

,,Budou ji tam držet zavřenou jako v kleci, naučí ji bojovat s mečem a ti snobští léčitelé si z ní udělají svoji figurku!"

V ten moment, co to řekl, ze mě všechno podráždění vyprchalo. Cítil jsem, jak mi tvrdnou rysy a jak se mi na tváři objevuje chladný výraz. Do očí se mi draly slzy. Slyšet ta slova zrovna od něj bolelo víc než od kohokoli jiného. Jako by mi srdcem projela dýka, doslova jsem cítil ten tlak na hrudi. Protože to znamenalo, že mi celou tu dobu lhal. Všechny slova útěchy a ujištění, že mu nevadí, že jsem léčitel, byly jedna velká lež. Připadal jsem si zraněný nejbližší osobou, kterou jsem měl. Podvedený. Nedokázal jsem zatavit slzy, které se mi koulely po tvářích a nedokázal jsem zastavit ani vlnu vzteku a hněvu.

,,Tak tohle si o mně myslíš?" Diovi se z tváře vytratila všechny barva, oči se mu leskly. Kdybych ho takhle viděl normálně rozrušilo by mě to, pokusil bych se ho utěšit a uklidnit, jenže on by o to stejně nestál. Byl jsem pro něho jen snobský léčitel, nic víc. Nedokázal jsem se na něho dívat.

,,Orene já jsem to takhle nemyslel.. Ty nejsi jako o-" vykročil směrem ke mně a větu nedokončil. Hlas se mu třásl, v tváři bylo až moc zřetelné zoufalství. Couvl jsem. Nechtěl jsem ať je mi na blízku, nechtěl jsem ho slyšet a nechtěl jsem ho vidět. Všechno se mi začínalo hroutit pod rukama, měl jsem pocit, že nedokážu dýchat.

Ještě týden zpátky bylo vše v pořádku. Mohl jsem si dělat, po čem jsem toužil, s Diem jsme se potkávali a byli jsme spolu šťastní, plánovali jsme budoucnost. A pak mému bratrovi spadl na hlavu těžký kámen, začal krvácet a téměř okamžitě upadl do bezvědomí, lebka mu praskla. Neměli jsme čas na to zavolat léčitele a já jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám. Zachránil jsem mu život a od té doby se všechno jenom kazilo. Otec mě dovedl do chrámu, musel jsem studovat, léčit cizince a zase studovat. Na Dia jsem neměl čas, domů jsem se vracel unavený a nešťastný.

,,Jako oni? Jsem léčitel Die, jsem přesně jako oni! Kdybych věděl jak moc ti to vadí, už bych tě neobtěžoval!" otočil jsem se k němu zády a vydal jsem se svižným krokem směrem k městu. Slzy mi na tváři zanechávaly slané cestičky, rty jsem držel pevně semknuté. Slyšel jsem Diovy těžké kroky, jak se mě snažil dohnat.

,,Orene prosím tě neodcházej, promluvme si!" zastavil jsem se a otočil jsem se zpátky na něj. Ztěžka jsem oddechoval a čekal jsem na to, co mi chce říct. I když jsem ho vlastně poslouchat nechtěl, naléhavost v jeho hlase mě donutila. ,,Proč se mnou odmítáš mluvit? Mám pocit, jako by ses mi vzdaloval čím dál tím víc. Vždyť jsi sám souhlasil, že se k nim v chrámě chovají strašně, tak proč teď děláš tohle?" Pokusil se mi položit ruku na rameno, ale já jsem ucukl. Bolest v jeho očích byla téměř hmatatelná.

,,Asi se ze mě stává snob," odpověděl jsem chladně a znova jsem se rozešel zpátky k městu. Opustit ho naštvaného mi lámalo srdce na milion kousíčků, jenže to on mi ublížil. Ještě několikrát zavolal mé jméno, ale já už jsem se neotočil. Celým mým tělem cloumal vztek, na něho a na svět. Proč byl život tak strašně nefér?

Postupně jsem se začal uklidňovat. Přestal jsem brečet a začal jsem se smiřovat s tím, co se stalo. Potom jsem došel do chrámu a udělal jsem největší chybu svého života. Chybu, která měla na svědomí spoustu životů, chybu která mi roztrhala srdce na milióny kousíčků, ale to je delší příběh. Přinesl jsem dívku před chrámového mistra.