Dcera Moře

Oren

Převalil jsem se z boku na záda a frustrovaně jsem se zahleděl do stropu. Svíčka vedle mé postele už skoro dohořívala a rozteklý vosk zasychal na tmavém dřevě. Na stropě se mihotaly dlouhé stíny a z otevřeného okna foukal čerstvý noční vzduch, který s sebou nesl lehkou vůni soli. Netušil jsem, kolik bylo hodin, ale podle šera, které panovalo venku, jsem hádal, že za chvíli začne svítat. Únavou se mi klížila víčka, přesto jsem nemohl usnout. V hlavě se mi motaly myšlenky a vzpomínky z posledních několika dní a já jsem se nebyl schopný uklidnit. Nakonec jsem to vzdal. Posadil jsem se na rozvrzané posteli a promnul si unavené oči.

Nemělo cenu se snažit usnout, stejně by se mi to nepovedlo. Když jsem se zvedal, prkenná podlaha nepříjemně zavrzala, a já jsem jen doufal, že to neprobudí bratra a otce. Bydleli jsme v malém domku na kraji města, v nejchudší čtvrti bývalých rybářů a námořníků. Kdysi dávno to bývala nejkrásnější část města, lidé zde kupovali čerstvé ryby, perly do náhrdelníků a šperky ze zámoří, ale to bylo dávno. Já jsem si tyhle doby nepamatoval. Domy smrděly rybinou a staří námořníci venku kouřili tabák. Nestyděl jsem se za to, kým jsem byl. Toužil jsem vyrazit na moře, toužil jsem po mořském vánku a tvářích ošlehaných větrem. Jenže doby rybářů byly pryč a osud se mnou měl jiné plány.

Pohled mi spočinul na hromádce knih a pergamenů, které ležely vedle dohořívající svíčky, a já jsem se bezděky usmál. Dostal jsem je před třemi dny v chrámu. Byly plné vědomostí o lidském těle, léčivých bylinkách a umění léčitelství. Já jsem si nevybral být léčitelem, nikdy jsem netoužil sedět hodiny nad knihami a léčit lidská zranění. 

Je to dar. To mi řekl otec, když na to přišel a sám mě zavedl do chrámu. Já jsem si to nemyslel. Bylo to spíš prokletí, které mě svazovalo přísnými pravidly a povinnostmi. Já jsem si nevybral být léčitelem, ale neměl jsem na vybranou. Ať bych šel kamkoli, nakonec by na to lidé přišli a já bych skončil v jednom z mnoha chrámů nad tou samou hromadou knih jako tady.

Oblékl jsem si kalhoty a novou zelenou tuniku, dostal jsem ji jako dar k přijetí mezi léčitele. Zelená barva byla barva jejich barva, reprezentovala spojení s matkou Zemí, bezpečí a volnost. Tohle se o nich alespoň říkávalo. Měli nejblíže k Zemi, proto zvládali uzdravovat tělesná zranění, já jsem to tak nikdy nevnímal. Když jsem někoho uzdravoval, vnímal jsem jeho tělo jako svoje vlastní. Cítil jsem jeho tělesnou i duševní bolest a snažil jsem se ji utlumit, nic víc. Nebylo to příjemné a léčit cizí lidi bylo vyloženě odporné, ale neměl jsem na vybranou. Nikdo se mě na nic neptal, nikoho nezajímalo, co bych chtěl já.

Tichými kroky jsem se vyplížil v domu a zavřel jsem za sebou přední dveře. Věděl jsem přesně, kam mám namířeno. Nadechl jsem se ranního vzduchu, úspěšně přehlížejíc pach rybiny, a svižným krokem jsem se vydal k moři. Celá oblast kolem pláže byla vylidněná, lidé se báli. Od doby, co se ztratily Děti Moře, se oceán choval nepřátelsky. Vlny byly divoké, nepředvídatelné a kruté. Proto se nakonec rybáři přestali vydávat na moře a pověsili své řemeslo na hřebík. Proto se z kdysi uznávané profese stala jenom vzpomínka na minulost. Já jsem k moři chodil rád.

Přistihl jsem se, že se mi na tváři formuje drobný úsměv, když jsem zahlédl první vlny omývající vzdálenou pláž. Přidal jsem do kroku, až jsem nakonec skoro běžel. Slaný vzduch mě pálil v plicích a já jsem, i přes to jak moc jsem by unavený, cítil blažený pocit úlevy. Poslední dny toho bylo moc. Celý můj život se změnil a já jsem na to nebyl připravený. Posadil jsem se do vlhkého písku a pohled jsem upřel na nekonečný horizont, nad který se pomalu začaly objevovat první sluneční paprsky. Dech se mi začínal zklidňovat a já s ním. Nemohl jsem bojovat proti celému světu, musel jsem příjmout, kým jsem byl. Léčitel.

,,Dneska jsi vzhůru brzy," uslyšel jsem pobavený hlas svého přítele a srdce mi poskočilo radostí. Tváře mi zrudly a koutky úst mi vyletěly ještě víc nahoru, když jsem se na něj otáčel. Světlé vlasy se mu kroutily do drobných prstýnků, v medových očích se mu odrážely paprsky vycházejícího slunce a na drobném nose se mu dělaly pihy. Již na první pohled šlo poznat, že patří do lepší rodiny. Bílou košili měl voňavou a čistou, ušitou z lepšího materiálu, než si mohla dovolit většina obyvatel, než jsem si mohl dovolit já. Šel vrávoravou chůzí, jak se mu kožené boty propadaly do vlhkého písku a u toho se nepřestával usmívat. Při pohledu na jeho úsměv jsem měl pocit, že se zastavil svět.

,,Nemohl jsem spát," odpověděl jsem mu s úsměvem na rtech a u toho jsem pozoroval, jak si vedle mě sedá do písku. Jeho prsty u toho ledabyle zavadily o hřbet mojí ruky. Nemohl jsem z něho odtrhnout pohled, on pozoroval vycházející slunce. Všechno se zdálo v pořádku, alespoň na malou chvíli.

,,Ta zelená barva ti sluší Orene, ladí ti k očím." Ušklíbl se a poprvé se na mě podíval, já jsem nad jeho poznámkou jenom protočil oči. ,,Bude z tebe skvělý léčitel."

Úsměv z mých rtů se pomalu vytratil, stejně jako sladký pocit blaha a štěstí. Samozřejmě, že chtěl mluvit o tomhle. Chtěl vědět, jak se cítím, co si myslím o tom, že ze mě teď bude jeden z nejváženějších lidí z města a konečně, chtěl vědět, co to znamená pro nás dva. Já jsem ale nebyl připravený o tom mluvit, nechtěl jsem mu říct, že mám pocit, jako by se mi hroutil svět, že bych chtěl utéct a že si nemyslím, že my dva nemáme budoucnost.

,,Děkuju," hlesl jsem nakonec a donutil jsem se k lehkému úsměvu. On se na mě ale zamračil a položil mi ruku na stehno. Jeho pohled mi vpaloval díru do duše, všechny ty výčitky a lítost se draly na povrch, ale já jsem o tom mluvit nechtěl.

,,Mluv se mnou Orene."

Odvrátil jsem od něho pohled a setřásl jsem jeho dlaň. Očima jsem divoce těkal po mořských vlnách, sluneční paprsky se leskly na vodní hladině a já jsem se snažil zklidnit vír emocí, který nade mnou získával kontrolu. ,,Orene." Odmítal jsem se na něho podívat, musela jsem se uklidnit. Nechtěl jsem mluvit o něčem, co jsem stejně nemohl změnit. Potřeboval jsem se s tím smířit, potřeboval jsem to zvládnout sám.

A pak můj pohled spočinul na něčem úplně jiném. Ne na něčem, na někom! Vymrštil jsem se na nohy a prstem jsem ukázal na ono místo.

,,Die, támhle někdo leží!"

Oba dva jsme se rozběhli za bezvládným tělem, které omývaly mořské vlny. Všechny myšlenky se mi vytratily z hlavy a nahradil je prostý pocit rozrušení. Někoho vyplavilo moře! To znamenalo, že někde někdo byl na moři! Slyšel jsem za sebou dusot Diových kroků a jeho těžký dech.

,,Kdo to je? Jak je tohle vůbec možné?" promluvil mezi několika těžkými nádechy. Letmo jsem se na něho ohlédl, stál v mírném předklonu a tváře mu zčervenaly v důsledku předchozího běhu. Pak už jsem ztěžka padl na kolena těsně vedle bezvládného těla. Kladl jsem si stejné otázky jako on, když se začaly objevovat první odpovědi.

Byla to dívka. Roztrhané plátěné oblečení měla nasáklé krví, to ale nebylo to nejzajímavější. Její vlasy, dlouhé a zacuchané se prudce změnily z tmavě modré, která na první pohled působila jako černá, na barvu námořnické modři. Polekaně jsem sebou cukl, Zeus se ostře nadechl. Nikdy jsem nic takového neviděl, bylo možné, že to ... Odhrnul jsem ji vlasy z obličeje a odhalil tím bledé tváře ošlehané větrem, sedřený nos a několik hlubokých podlitin. Rty držela zlehka pootevřené .

,,Myslíš si, že je živá?" zeptal se mě opatrně Zeus a já jsem ji okamžitě přiložil prsty k tepně na krku. Za několik sekund jsem ucítil lehký puls a zhluboka jsem vydechl. Do té doby jsem si ani neuvědomil, že jsem zadržoval dech, pak už jsem neváhal. Lehce jsem popadl do náruče a zvedl jsem ji z mokrého písku.

,,Ano, je živá."