Dcera Moře

Lena

Probudila jsem se s tupou bolestí hlavy, připravená lapat po dechu a střet se studenou mořskou vodou. Nic z toho ale nepřišlo. Cítila jsem neskutečnou únavu, svaly mě bolely, ale něco bylo jinak. Opatrně jsem otevřela oči a téměř okamžitě mě oslepilo ostré sluneční světlo. Ležela jsem na prostorné posteli plné měkkých peřin, které byly hebké jako peříčko a voněly nasládlou a jemnou vůní. Nikde jsem necítila ten nechutně známý pach moře, stejně jako jsem neslyšela šumění vln a ostré skučení větru, což mohlo znamenat jen jediné, nebyla jsem doma. Ale kde jsem tedy byla?

Polekaně jsem se vymrštila do sedu, až mi do spánků vytřeštila otupující bolest. Srdce mi divoce bilo, ruce jsem si ovinula kolem břicha a oči mi divoce těkaly po místnosti. Nebyla moc prostorná, celá vyrobená z příjemného hrubě otesaného žlutého kamene. Nalevo od postele se nacházelo okno bez okenic, kolem kterého poletovaly lehké bílé záclony, co bylo za oknem jsem neviděla. Vedle postele stála polička ze světlého dřeva plná knížek a na druhé straně kamenná vana s těžkými rudými závěsy. Přímo naproti mně byla masivní skříň, rovněž ze světlého dřeva a se zrcadlem. Na stěnách nevisely žádné obrazy, na zemi neležel koberec a všechno působilo skromně, ale útulně.

Neměla jsem nejmenší tušení, kde bych mohla být. Nikdy jsem neviděla místo, jako bylo tohle. Ani v těch nejdivočejších snech jsem si nedokázala představit něco takového. Hrdlo se mi sevřelo strachem a mi se postupně začaly vybavovat rozmlžené vzpomínky na Bílou Věž a krkolomný pád ze schodů. Kam jsem se to dostala? Ovinula jsem ruce kolem břicha o něco pevněji a snažila se zahnat narůstající pocit paniky.

Až tehdy jsem si uvědomila, že už na sobě nemám své staré oblečení. Místo hrubé plátěné košile jsem byla oblečená v lehké bílé košili ušité z toho nejhebčího a nejpříjemnějšího materiálu, který jsem do té doby poznala. Kolem dlaní a holeně mi někdo obvázal kusy bílých látek vonících po mentolu a na nos a rty mi nanesl chladivou a mazlavou mast, kterou jsem si téměř okamžitě setřela do rukávu oné košile a tím jsem zjistila, že měla sytě fialovou barvu. Zrovna jsem se chystala sundat si obvazy z dlaní, když se s tichým vrznutím otevřely dosud zavřené dveře a já jsem zůstala strnule sedět.

Dovnitř vešli dva muži. Ten první nebyl moc vysoký, kolem tmavých skoro černých očí se mu dělaly hluboké vrásky, které se táhly kolem zploštělého nosu až k plným rtům. Jeho kůže byla opálená, medově zbarvená a hladká již od pohledu. Celým svým zevnějškem, výrazem i chůzí působil důležitě. Oblékl si krémově bílou tuniku i kalhoty, které si přepásal kusem olivově zbarvené látky. Na nohách měl obuté kožené sandály bez špičky a ruce držel vážně propletené na břiše. Šel z něj strach, žaludek se mi křečovitě sevřel.

Pak jsem pohled upřela na druhého muže, mohl být jen o něco málo starší než já. Opálené tváře s výraznými lícními kostmi mu lehce červenaly a dělaly se mu na nich zarudlé fleky. Pod zelenýma oči, výraznýma a svěžíma jako jarní tráva, měl nápadné tmavé kruhy a popelavě hnědé vlasy rozcuchané a rozpuštěné, tak že mu trčely na všechny strany. Jeho kůže byla světlejší než kůže staršího muže a něco v jeho postoji bylo uklidňující. Stál rovně, s rukama spojenýma za zády a lehce vystrčenou bradou. Na plných rtech mu hrál lehký téměř nepostřehnutelný úsměv a oči mu povzbudivě svítily vzrušením. Mé nervozitě to ale nepomohlo, tiskla jsem se k čelu postele a srdce mi bilo čím dál tím rychleji.

,,Kdo jsi?" promluvil ostře starší muž a propaloval mě svýma tmavýma očima, nemohla jsem se pohnout. Slova mi uvízla v krku a já jsem naprázdno otevřela ústa. Muž čekal, na tváři stále stejný kamenný a neosobní výraz, zatímco chlapec za jeho zády lehce přešlápl z nohy na nohu. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, a pak jsem naprázdno polkla.

,,Moje jméno je Lena," odpověděla jsem mu přiškrceně a zkusila jsem se lehce narovnat ve snaze získat alespoň trochu sebedůvěry a jistoty. Nepomohlo to. Ten strach se zmocňoval každé mojí buňky kousek po kousíčku. Muži se mezi obočím vytvořila úzká linka.

,,Dobře Leno," odmlčel se a posadil se na kraj mé postele, bojovala jsem s chutí se odtáhnout. Zelenooký chlapec se ani nepohnul, pohled upíral na kamennou podlahu před sebou a jakékoli známky povzbuzení v jeho tváři byly pryč. ,,Možná bys mi tedy mohla vysvětlit, kde ses tady vzala a kdo tě poslal."

Nerozuměla jsem ničemu, na co se ptal. Proč by mě měl někdo posílat? A jak jsem mohla vědět, jak jsem se tady vzala, když jsem ani nevěděla, kde to tady vlastně je. Myšlenky se mi točily v hlavě v divoký neuspořádaných vírech a já jsem jen marně hledala odpovědi.

,,Po více než století se v našem městě objeví Dcer Moře, více mrtvá než živá. Kůži jsi měla seschlou a zničenou, hluboké rány na rukách ti hnisaly a krvácely, celý obličej jsi měla do masa sedřený a zmrzačený a ztratila jsi spoustu krve, takže se tě ještě jednou zeptám, odkud jsi přišla a kdo tě poslal? Kam zmizely všechny Děti Moře a proč už k nám žádné nechodí?"

V jeho hlase byla patrná zloba, oči mu divoce žhnuly a on mě drsně popadl za předloktí. Jenže já jsem nevěděla, co mu mám říct a na žádnou z jeho otázek jsem neznala odpověď. Jak to že věděl o Dětech Moře, ona existovala i jiná Města? Proč o nás mluvil jako o vyhynulém druhu? Copak nevěděli o existenci Slaného Města? Co byl on vůbec zač? Pokusila jsem se mu vytrhnout a poplašeně jsem začala vrtět hlavou.

Muž svůj stisk ještě zpevnil a několik nekonečných sekund se mi díval do očí. Vztek z jeho tváře začal postupně vyprchávat a nahradilo ho slizké uspokojení, kterému jsem nerozuměla. Plné rty zformovaly lehký úsměv, který se mu neodrazil v očích a on nakonec pustil mou paži. Poté se zvedl, uhladil si krémovou tuniku a jeden lhostejný pohled věnoval tmavovlasému chlapci, ten se na něj ale nepodíval. Vydal se ke dveřím a bez toho aniž by se na mě podíval naposledy promluvil. ,,Jmenuji se mistr Aaron, jsem mistr léčitelů městského chrámu, rád jsem tě poznal Leno," odmlčel se a dodal. ,,Orene, máš ji na starost, víš co máš dělat." Pak se za ním tiše zaklaply dveře a já jsem zůstala s tím chlapcem sama.

Ten konečně zvedl zrak z místa na podlaze, ke kterému upíral pozornost posledních pár minut a výmluvně se usmál. Zelená tunika mu ladila k očím a její rukávy si vyhrnul tak, že mu šlo na předloktí vidět černé tetovaní. Dva zkřížené meče a pod nimi lebka. Udělal několik opatrných kroků k mé posteli, na kterou se nakonec posadil. Srdce jsem cítila až v krku.