Hledá se Gucci

6. Čekaná návštěva

Po krásné noci se Péťa probudil. Zvedl se a ještě v polospánku se vydal k místům, kde by se měl nacházet počítač. V duchu už se těšil, jak to ve Fortnitu zase někomu nandaj...

A v tom zakopl o spícího Myšpulína. Myšpulín zařval a probudil tak i Johna a Sherlocka, kteří si spokojeně pochrupovali pár metrů od nich.

"Co se děje?" Zeptal se Sherlock rozespale

Péťa nechtěl vypadat jako hlupák a tak řekl: ,,Chtěl jsem vás už vzbudit a tak jsem k vám šel, ale zapomněl jsem na Myšpulína a zakopl o něj..." trochu provinile se podíval do země. ,,Ale účel to splnilo ne?"

Omluvil se Myšpulínovi, který to samozřejmě pochopil a vydali se do Poděbrad.

Když už byli u domu, kde se měli sejít s panem Bartošem, tak je John zastavil a řekl: ,,Mluvit budu jenom já a tady Myšpulín," výhružně se podíval na Sherlocka. ,,Jestli budeš mít nějaký blbý připomínky, tak si mě nepřej." přesunul se pohledem na Péťu. ,,A ty to samé... ani muk."

Potom zazvonil na zvonek. Byl slyšet známý zvonivý zvuk a pak kroky.

,,Zdravím, co si přejete?" ve dveřích stála štíhlá mladá žena s na krátko ostříhanými blond vlasy.

Než stihl John cokoli říct, už se slova chopil Sherlock: ,,Jsem Sherlock Holmes. Máme tady na dnešek domluvenou schůzku s panem Bartošem." žena řekla, ať chvíli počkají a odešla.

,,Sherlocku," řekl se stěží ovládaným hlasem John. ,,Čemu sakra nerozumíš na slovech BUDU MLUVIT JÁ A TY BUDEŠ MLČET?" chtěl pokračovat ale ta paní se vrátila a uvedla je dovnitř.

,,Víte, pan Bartoš je velmi vážená osoba a proto se nelekejte jeho osobní ostrahy... je tu pro jeho i vaší bezpečnost." hodila na ně zářivý úsměv.

Myšpulín se na chvíli zamyslel a potom se zeptal, jestli si může ještě zatelefonovat.

,,Ale jistě. Až dotelefonujete tak přijďte a já vás uvedu." Odpověděla ta paní.

Myšpulín odešel a paní provedla Péťu, Sherlocka a Johna místností plnou nabušených chlápků v černých oblecích a každý se zbraní za pasem.

U zdi na opačné straně byly zlatem zdobené dveře s klikou posázenou diamanty a právě tam měli namířeno.

,,Stát!" křikl na ně ten nejnabušenější chlápek v nejčernějším obleku a s nejnebezpečněji vypadající zbraní. ,,Identifikujte se."

Průvodkyně vytáhla jakousi podélnou kartičku a ukázala jí strážnému. Mezitím se k nim místností přiřítil Myšpulín, který zrovna dotelefonoval: ,,Tak, vyřízeno," usmál se na nás a postavil se vedle Johna.

Člen ochranky usoudil, že už se na kartičku dostatečně vynadíval a pustil je dovnitř.

,,Páni..." vydechl Péťa, když vstoupili a pak se rozkašlal.

I ostatní ze skupiny dostali záchvat kašle. Ocitli se ve velkém sále, který se zdál být celý ze zlata, stříbra, platiny a dalších kovů, které měli v dnešním světě velkou cenu.

Celý sál byl pokryt jemnou mlhou, která znemožňovala přítomným vidět, co je před nimi, tudíž to vypadalo, jako kdyby sál neměl konec. Když se trochu rozkoukali, tak Myšpulín zasněně řekl: ,,Teda ten svět je ale super co, hoši"

Sherlock chtěl něco říct, ale Péťa ho předběhl: ,,Tráva," pronesl a pořádně se nadechl. ,,Není příliš kvalitní, ale špatná taky není... náš hostitel musí být bohatý, když je to tady takhle začouzené..." ostatní ze skupiny, a to včetně pořád malátného Myšpulína, se na něj překvapeně podívali

,,*Ehm* ne že bych o tom něco věděl..."

Přerušil ho hrubý mužský hlas: ,,Tedy... konečně se setkáváme"

Popošli dále do místnosti. Uprostřed seděl u mahagonového stolu na prostém otáčecím křesle Ivan Bartoš. Pomalu se i s křeslem párkrát otočil a pak jeho pohled spočinul na nich.

,,Vítejte pánové," usmál se na ně a vyndal si jointa z pusy. "Už vás očekávám..."