Hledá se Gucci

15. ve spárech SPD

Další den stanuli plni odhodlání před domem Tomia Okamury. Po týdnech chůze mělo být konečně rozhodnuto. Fifinka sevřela Myšpulínovu ruku v té své. Sherlock s Watsonem neohroženě stáli v čele skupiny a Péťa s Bobíkem byli vzadu.

A tak tam stáli.

A stáli.

A stáli...

Až po notné chvíli prolomil ticho Péťa.

,,To tady budeme jen tak celou dobu stát?" řekl rozlazeným tónem.

,,A co bys chtěl dělat, ty Einsteine?" otočil se na něj Sherlock.

,,No já nevím..." odpověděl Péťa ironicky. "Třeba vyrazit dveře?"

,,Grrr," přitakal Bobík.

,,No ano, to je brilantní nápad," přistoupil na Péťovu ironii Sherlock. ,,Pojďme vtrhnout do domu extrémně nebezpečného politika s katanou, který umí vyvolávat mrtvé a oživovat postavy ze seriálů a filmů tak, že vyrazíme dveře..."

Péťa trochu zrudnul.

,,Jestli máš lepší nápad, tak mluv, ale nenavážej se do jiných ty... ty..." na chvíli se odmlčel. ,,Ty... dýmkofile!!!"

Sherlock se zatvářil tak, že kdyby pohled uměl zabíjet, byl by Péťa na místě mrtvý. Nadechl se, aby něco řekl, ale předběhl ho Watson.

,,A co kdybychom prostě zazvonili," navrhl.

Sherlock s Péťou se na něj podívali a začali se smát.

,,No ano Watsone... co kdybychom zazvonili," imitoval svého společníka Sherlock mezi záchvaty smíchu. ,,Úplně to vidím... dobrý den pane Okamura. Přišli jsme zhatit vaše plány na ovládnutí České Republiky a vzít si zpět naše Gucci pádlo. Pustíte nás dál prosím?"

,,Nebo bychom mohli předstírat, že jsme poslíčci s pizzou..." přidal se Péťa, podíval se na Sherlocka a oba opět chytili obrovský záchvat smíchu.

Watson jen zakoulel očima, přešel ke dveřím a stiskl velký zvonek s nápisem Tomio Okamura.

Potom poodstoupil a čekal.

Fifinka mu sevřela rameno a tiše mu řekla.

,,Johne... sice se mi nelíbí jak se ti posmívají, ale opravdu si myslíš, že by to mohlo být takhle jednoduché? Měli bychom se poradit a..."

Nestihla doříct svou větu, protože v tu chvíli se velké dveře otevřeli a odhalili velký vstupní sál, který vypadal větší než celý dům.

,,Nechce se mi věřit, že to opravdu bylo tak jednoduché..." zamumlal si pro sebe Myšpulín a rozešel se dopředu.

Sherlocka přešel smích a Péťa, který zalapal po dechu potom co se otevřeli dveře se téměř začal dusit.

Bobík je zvedl na nohy a Sherlock s velmi nechápavým výrazem spolu s Péťou, který pořád opakoval: ,,Ale... ale..." vešli do domu.

Jakmile byli uvnitř, dveře se za nimi s tichým zaskřípáním opět zavřely.

V tu ránu se Sherlock probral z rozčarování a vrhl se zpět ke dveřím. Zalomcoval klikou a...

Nic.

Byly zamčeni v domě Tomia Okamury. Všech se začala pomalu zmocňovat panika až na Myšpulína, který se rozhlížel kolem a potom s velmi rozzářeným obličejem vykřikl: ,,Zevnitř je to větší!!"

A opravdu. Sál samotný byl velký jako samotný dům. Ze sálu vedlo nespočet dveří, z nichž některé byly otevřené a za nimi se rozkládaly stejně velké sály
ne-li větší.

Místnost ve které se nacházeli byla velmi nóbl zařízená. Uprostřed byl stolek, který vypadal jako z křišťálu. Kolem byla rozeseta křesla s bílým potahem a na stěnách visely velké obrazy, které zobrazovaly Tomia Okamuru v různých situacích. Byl tu Tomio na koni, Tomio s korunou na hlavě, Tomio s atomovou bombou v ruce...

,,Teda tohle je dost psycho..." pronesl po chvíli Péťa.

,,Alespoň je to tu hezčí, než v tom hnízdě" řekla Fifinka a prohlížela si stolek.

,,Tomio musí nějak ovládat realitu... není žádný způsob jak tohle dokázat," poznamenal Myšpulín zamyšleně.

Sherlock zatím přešel k zavřeným dveřím v rohu místnosti a otevřel je.

Za nimi se nacházeli velké schody směrem dolů do tmy. Sherlock se usmál, opět je zavřel a přešel k jiným dveřím.

Za nimi byl pouze identický sál, jako ten ve kterém stáli.

,,Je to bludiště" pronesl klidně a podíval se na ostatní, kteří stále zmatkovali ve středu místnosti.

,,Okamura se nás snaží zmást." pokračoval Sherlock. ,,Pravděpodobně doufá, že tady zemřeme hlady. Nebo hůř. Nachystal tady pasti, aby se nás zbavil. Musíme najít správnou cestu. A já asi vím, která to je."

,,Takže..." začal Péťa. ,,Říkáš, že jsme zavření v domě, který je větší zevnitř a pravděpodobně tady všichni umřeme, pokud nenajdeme cestu za Tomiem?"

,,Ano... to je v zásadě všechno co jsem chtěl říct," odpověděl Sherlock zdvořile. ,,Ale nyní pokud dovolíte..." ukázal na nejbližší dveře po své levici.

,,Máme snad na výběr?" povzdechl si Watson a rozešel se směrem ke dveřím.

Myšpulín s Fifinkou ho mlčky následovali a za nimi šel Bobík.

Jen Péťa zůstal stát na místě a ještě chvíli se rozmýšlel. Po chvíli ale také vykročil.

Sherlock šel jako poslední. Když prošel, dveře se za ním opět zavřely a naši přátelé se ocitli v naprosté tmě na schodech v dlouhé kamené chodbě, která se svažovala prudce dolů.

Fifinka vyndala mobil, který doteď používala jen pro telefonáty s Bartošovou sekretářkou a rozsvítila baterku.

Všichni mlčky scházeli po schodech, až došli do prostorné místnosti, která vypadala jako hrobka ze středověku.

Fifinka se nevědomky otřásla a Myšpulín pevně sevřel její ruku ve své.

A v tu chvíli všechny zaplavil hrozný pocit beznaděje a zoufalství. Watson hodil na Sherlocka vyděšený, ale odhodlaný pohled. Ten jen přikývl a  všichni zamžourali do temnoty osvětlené jen Fifinčinou baterkou, jejíž světlo jakoby najednou bylo slabší a slabší.

Několik kroků od nich se ze země zvedla temná postava a začala se pomalu přibližovat k našim hrdinům...

Tadá další kapitola je tu... už se pomalu dostáváme do finále...  takže doufám, že se líbí... pokud ano budu rád když mi to dáte najevo hlasem a pokud ne tak zase kritickým komentářem... opravdu... kritika je pro začínajícího autora to nejdůležitější takže napište i u sebemenší blbosti... díky

KS1969