,,Stalo se ti něco? Jsi nějaká zamlklá.." Chytila mi Mun ruku do té svojí.
,,Já.. já ti to říct nemůžu, promiň.." Semkla jsem naše ruce silněji.
,,Ale.. proč?" Stále nechápala.
,,On... pak by tě zabil.."
Další kapitola vyjde nevím kdy, každopádně dě...
Hádejte co. On to fakt uklidil a já jsem mu akorát naskočila na to, abych s ním šla ven. Musím si něco vymyslet abych nemusela, jenomže je to neodbytný člověk takže asi nic. Zkoušela jsem na něj všechny věci, ale ono nic. Ani to s ním nehlo.
,,Jak dlouho ti bude trvat si vymyslet další výmluvu? Být tebou to vzdám a prostě jdu." Jen jsem si povzdechla.
,,No tak jo, ale nepůjdu takhle, takže si odcupitej vedle a já se převleču." Hnala jsem ho ke dveřím, ale on se u vchodu zastavil.
,,Tak to tady můžu zůstat ne?" Udělal až moc perverzní výraz. Cože? Ne, zapomeň.
,,Tak to brzdi kamaráde, ty pěkně vypadneš z tohohle pokoje, jinak nikam nejdu. Takže si to rozmysli."
,,Teď už jsem tvůj kamarád jo? Tak-" přerušila jsem ho.
,,Vypadni!" Zabouchla jsem dveře a slyšela menší chichotaní. Bože Jungkooku, jsi pabo.
Dala jsem si na sebe černobílé proužkované triko s bílými kraťasy, bílými boty a do toho bílé ponožky s černýma hvězdičkama. Všechno bylo laděné do černobílé, a tak to mám ráda.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem se prohlížela v zrcadle, nachvíli jsem se zamyslela. Stála jsem a koukala na svůj odraz. Tohle bylo oblečení, které jsem měla když jsem šla s Jiminem poprvé ven. Byla sranda, ale probírali jsme i vážnější věci. Od toho dne jsem věděla, že to je můj nejlepší kámoš, byla jsem ráda když mě takhle bral taky. Nevím, jestli ho beru jako jen nej kámoše, ale každopádně ho nechci ztratit. Přehrávaly se mi všechny ty chvilky, jak jsme se spolu smáli, miluju když se směje, pak mě to donutí taky. A taky mám ráda...
,,Pohni, trvá ti to dlouho." Bože. Ať chcípne. Začal znova a hlasitěji klepat. Už mi to i lezlo na nervy.
,,Vždyť už jdu!" Sebrala jsem si mobil, stříkla na sebe trochu parfému a vyšla za parazitem. Otevřela jsem dveře a on si zatleskal. Jen jsem jemně nakrčila obočí na náznak nechápání. Povzdychl si.
,,Cos tam tak dlouho dělala?"
,,Co ti je do toho?"
,,Oooh no neříkej mi že jsi dělala něco nekalého.." perverzák jeden.
,,Ne, to bych se měla ptát já, jak jsi se sem sakra dostal!?"
,,Nezabouchla jsi pořádně dveře, zlato. Co kdyby se ti tu dostal nějaký zloděj? Uaa!" Natáhl ruce a přirazil mě ke zdi, pak ještě zakryl jednou rukou pusu. Zděsila jsem se a začla pištět.
,,Ale notááák, dneska už podruhé křičíš, a mi z toho zachvilku zakrnou uši." Pustil mě a vydal se dolů ke dveřím. Aish, ten kluk.
><><><><><><><><
Bylo to už nějaké půl hodiny s ním venku a on pořád zkoušel nějaké věci, jak mě sbalit. Jenže jak už jsem říkala, tak dobrovolně bych se ho nedotkla ani dvoumetrovou tyčí. Byly i chvilky kdy jsem se smála, ale není to ono. Je to prostě a bude pořád jeden kluk co se mi snaží vesrat do života. Šli jsme na zmrzku a mi se zdálo jako bych chvilkou zahlédla Jimina, ale pak přede mnou prošla paní a najednou zmizel. Asi se mi to jen zdá.
