Two Sides

23. část

V téhle části jsem se nějak hodně rozepsala, tak snad vás to potěší:)

Enjoy!:)

Harry's POV

Leželo se mi tak pohodlně, jako snad ještě nikdy. Cítil jsem se neskutečně příjemně. Tenhle pocit jsem posledních pár měsíců neznal. Bál jsem se otevřít oči. Co když by se potom tohle rozplynulo? Vzpomněl jsem si na to, co jsem posledních pár dnů dělal. Jak mě Niall vyhodil a já jsem noci trávil na lavičce v parku a jídlo jsem si kradl v obchodech. Jak jsem sehnal zadarmo tvrdý alkohol, spoustu jsem ho vypil a...? Co se vlastně stalo potom? Marně jsem pátral v paměti, neměl jsem nejmenší tušení, co se potom stalo. Možná jsem toho vypil moc a zabilo mě to. Tak takhle vypadá nebe? Pořád jsem se bál otevřít oči, aby nezmizel tenhle dokonalý pocit. Najednou jsem si ale začínal uvědomovat to, že mě bolí hlava. Že mě opravdu hodně bolí hlava. Tohle by se v nebi nemělo stát, ne? Nemají tu všechny nepříjemné pocity zmizet? Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem otevřel oči.

Místo, na kterém jsem se nacházel mi nebylo ani trochu povědomé. Ležel jsem ve velké, pohodlné posteli. Vlastně to bylo dvojlůžko, vedle mě by se pohodlně vešel ještě jeden člověk. Pohled mi sklouzl na místo vedle sebe. Vypadalo to, že tam opravdu nějaký člověk ležel. Polštář byl proležený a bylo pomačkané prostěradlo. Začínal jsem mít trochu strach. Kde to sakra jsem?

Porozhlédl jsem se po zbytku pokoje. Vypadalo to tu docela nezabydleně, nebo spíš tak, jako by se sem člověk, který tu bydlel, přistěhoval teprve nedávno. Na stěně nevisely žádné obrazy a ve vázách nebyly květiny, ten člověk tu neměl žádné dekorace. Místo toho na podlaze leželo několik dosud nevybalených krabic.

Posadil jsem se. Ten pocit, že nemám nejmenší tušení kde jsem, se mi vůbec nelíbil.

S tím, jak jsem změnil polohu, jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé, když jsem si sedl, bolela mě ta zatracená hlava ještě víc. A za druhé, neměl jsem na sobě nic jiného než spodní prádlo. To zjištění, že ležím na neznámém místě polonahý mě vyděsilo ještě víc. Niall, napadlo mě. Mohl by mě sem nějakým způsobem zatáhnout. Ale proč by mě prostě nevzal k sobě domů? Tohle nebyl Niallův styl. Uklidnil mě pocit, že ať tenhle byt patřil komukoliv, zjevně mi nechtěl ublížit, protože by s největší pravděpodobností nečekal, až se vzbudím. Napadnout mě ve spánku by přece bylo mnohem jednodušší.

Spustil jsem nohy z postele a stoupl jsem si. Trochu se mi zatočila hlava, ale ustál jsem to.

Na podlaze vedle postele jsem našel svoje oblečení. Tričko bylo zmačkané, ale přesto jsem se do něj navlékl. S džínama jsem takové štěstí neměl, z nějakého důvodu byly vlhké. V hlavě se mi zničehonic objevila vzpomínka na to, jak ležím na lavičce v parku, je mi zima a dopadají na mě kapky deště. Musel jsem pořádně zmoknout. Ať je tohle byt kohokoliv, vděčím mu za to, že mě dostal do sucha, ať se mu to povedlo jakkoliv.

Džíny bohužel nebyly v takovém stavu, abych si je na sebe mohl vzít a tak jsem je přehodil přes postel a smířil jsem se s tím, že na sobě budu muset mít jen tričko.

S každým krokem směrem ke dveřím ve mně stoupala nervozita. Srdce mi hlasitě bušilo. Opatrně jsem vzal za kliku a otevřel jsem dveře.

Jako první mě praštila do nosu vůně smažících se vajíček. V žaludku mi žalostně zakručelo a až teď jsem si uvědomil, jaký mám hlad. Ta dokonalá vůně šla od dveří, které se nacházeli na konci chodby, na druhé straně od ložnice. Zároveň se z té místnosti ozývala hudba z rádia a zaslechl jsem kroky. Ať tenhle byt patřil komukoliv, zjevně teď vesele chystal snídani. Opatrnými kroky jsem se vydal směrem ke kuchyni. U dveří jsem se znovu zhluboka nadechl a vešel jsem dovnitř.