Blue full moon ✓ || Changki

ZhangJun // 24. část

Yanjun

Vše se stalo tak rychle. Po tom, co jsem odešel od vodopádů, s tím, že mě Zhangie nemiluje, jsem ztratil chuť do života. Všechno jako by se najednou rozplynulo, už mi nic nepřišlo tak veselé, jako by znovu moje srdce přestalo být a já už víc nebyl živ, už jsem byl zase jen tělem bez duše, tělem bez srdce, protože mé srdce má u sebe on a vím, že ho vždycky bude mít. Neměl jsem chuť na nic, na lov, na nějaké přípravy na svatbu, se kterou jsem souhlasil, protože už jsem neměl pro co žít, neměl jsem se proč bránit, bylo už jedno, jestli budu utrápený bez srdce svobodný anebo ženatý. Každý z mé smečky za mnou každou chvíli chodil na okraj našeho tábora a snažil se mě rozveselit, promluvit si, ale neměl jsem chuť. S něhou jsem je odháněl a chtěl jsem být sám, ignoroval jsem vše, nestaral jsem se o nic.

Až za mnou včera přišla máma a táhla mě hluboko do lesa, šeptala, že už to nemůže vydržet, že takhle to nechce, že takhle to přece nemá být. Nechápal jsem, co tím myslí, ale sotva jsem ji poslouchal, má mysl byla mrtvá, nechtěl jsem poslouchat nic. Jediné, co bych si přál poslouchat byl jeho hlas, to, jak mi předčítá své oblíbené knihy, a přitom se k sobě tulíme. A mě to přijde jako ta nejvzdálenější minulost, jako by se to stalo tak dávno, moje vzpomínky jako by už nedokázali tím smutkem být čerstvé.

"Jun, musím ti něco říct." Zhluboka se nadechne, když někam dojdeme, podle ní asi dost daleko a posadí mě na jeden z pařezů. Zvednu k ní hlavu. Jen bezduše kývnu, chce mi připomenout, že pozítří mám svatbu? Jako bych to nevěděl. "Když jsme se šli tenkrát s Kierou projít, když si nás potkal, zatímco si mířil k tomu schovanému jezeru…mluvili jsme s tím vlkem," zhluboka se nadechne a já na ni vytřeštím oči. "řekla mu, že pokud tě nenechá na pokoji a nenechá tě, aby sis ji vzal, tak že to odnese tvá smečka a hlavně i…jeho smečka. Promiň, Jun, já…nečekala jsem, že tvé pocity k tomu vlkovi jsou až tak hluboké, myslela jsem, že…že je to pro tebe jen nějaké chvilkové poblouznění, že to přejde, ale…uvědomuji si, jak moc ho miluješ a co pro tebe znamená a chci, abys věděl, že budu stát při tobě…ať už se rozhodneš jakkoliv." Po tváři ji stékají slzy a já na ní vidím, jak moc si uvědomuje, že mi ublížila. A tím, že ublížila i Zhangiemu mi ublížila tisíckrát tolik. Ale i tak jsem ji objal, utěšil…musel jsem něco vymyslet, tohle nebylo něco, co by se dalo jen tak vyřešit. Není to, že bych jí na svatbě řekl ne, všichni si pobrečeli, vynadali mi, že jsem hajzl a vše by se přešlo, tohle bylo hlubší a pokud si Kiera vzala do své nevymáchané huby i Zhangieho smečku…nemůžu dopustit, aby byly všichni ohrozeni kvůli mně. Celou noc a následně den jsem nad tím přemýšlel, co by se dalo dělat, ale pořád jsem neměl nápad. A pak jsem cítil jeho vůni. Cítil jsem ji tak blízko a navíc…tak dlouho jsem ji necítil. Rychle vstanu, moc dobře vím, kam míří a já si začnu stírat po cestě slzy a běžím jako člověk. Nepřestávám běžet, dokud nedoběhnu k našemu jezeru, kde ho uvidím. Nebyl čas na slova, nebyl čas přemýšlet nad tím, co všechno se mohlo stát. Oba jsme chtěli být spolu, to, jak dlouho jsme spolu nebyly, to odloučení a smutek…tiskli jsme se k sobě tak pevně a já nedokázal zastavit, věděl jsem, že to chci a cítil jsem, že to chce i on, že oba chceme být jako jeden, chceme spolu splynout, chceme se propojit v tom nejkrásnějším spojení dvou těl.

"Miluji tě." Šeptne a mě se zatřese srdce, jakmile začne vzlykat, tak ho pevně obejmu a přitisknu na sebe. Srdce mi zběsile poskakuje v hrudi a já se musím usmát i přesto v jaké situaci se nacházíme.

"Taky tě miluji." Šeptnu nazpátek, i přes slzy se oba usmějeme. Pevně se k sobě tiskneme a já ho nechci ze své náruče pustit. I při líbání nám oběma padají slzy a já vím, i před tím jsem to věděl, že on je to jediné, co chci, to jediné, co mé srdce potřebuje k životu. Vše ostatní je vedlejší. "Neboj se, vše vyřeším. Nic se tvé smečce nestane, ani té mé." Zašeptám, když se objímáme, protože začíná svítat a my se musíme rozloučit.