Just...don't break my heart!

1.kapitola

Nikdy jsem s ním nechtěla být, protože jsem věděla, že mi zlomí srdce...jako těm dalším – Vyděšeně nepochopitelně zamilovaná.

Ještě chvíli jsem ospale zamžourala a pak pochopila smysl bratrové věty. Bleskově odešel z mého pokoje a zanechal mě zmatenou. Okamžitě jsem vyletěla z postele a běžela jen v tílku a kalhotkách za ním.

Našla jsem ho v kuchyni, stál u linky a koukal do skříňky. Vytáhnul cerálie, zatřepal s nimi a ušklíbnul se. Naopak se usmál na sendviče na talíři s lístečkem. „Pro vás, mé děti. Máma.“ Sebral ho do rukou a nesl ke stolu.

Ihned se zakousnul do jednoho ze sendvičů a když si mě všimnul, naštvanou s dlaněmi v bok, zakuckal se. „To si ze mě, sakra, děláš srandu, Nialle Jamesi Horane?! To je podraz!“

Vypoulila jsem oči a on čelil mému pohledu. „Je to kámoš, Amie, a potřebuje pomoct.“ „Vždyť víš, že ho nesnáším!“ zabručela jsem. „Vždyť víš, že je Harry můj nejlepší kámoš a teď potřebuje mou pomoc.“ Pokrčil rameny. „Rodiče to nikdy nedovolí!“ Ušklíbla jsem se. „Oni mi to nabídli.“ Nadzvednul vesele obočí! „Pff, to vám neprojde! Kde jsou? Musím s nimi mluvit!“

„Neblázni, jde o pár týdnů, to přežiješ.“ „Vždyť já s ním nevydržím ani deset minut v jedné místnosti, na tož noc!“ Zavrčela jsem. „Kde jsou rodiče?“ Zamračila jsem se a složila ruce na hrudi. „V práci. A za chvíli přijde Harry, připrav se.“ Nahodil znovu úsměv.

„Fakt hezký, Horane. Fakt hezký!“ otočila jsem se a odcházela pryč. „Já vím, Horanová.“ Zasmál se.

Měla jsem chuť otočit se a hodit mu něco do ksychtu, parchant blonďatý!

Zalezla jsem do své postele a přemýšlela, co budu dělat.

Nesnášela jsem Harryho Stylese, nejlepšího kámoše mého bráchy, toho, který svou krásou oblboval holky a využil je. Byl to ten typ, co vás okouzlil, přiměl vás na něj pořád myslet a pak se chopil šance, vyspal se s vámi a pak vás nechal trpět.

Tohle říkala každá, co prošla jeho postelí. A proto stavím zdi a straním se mu. Hnusí se mi.

Ale taky to byl kluk, kterému rodiče umřeli a on si prožil děctví v děckém domově. V osmnácti odešel a začal se starat sám o sebe. Pracuje od rána do večera na stavbách, aby si vydělal na živobytí. Do teď žil v jednom baráku, kterému říkal domov, a ten před dvoumi dny vyhořel. Nikdo neví, co se stalo, ale jeho domov byl fuč. Kromě pár věcí, které měl ten den u sebe.

Moji rodiče jsou hodní lidé a vždycky pro něj byli jako opravdoví rodiče.

Nabídli mu pomoct, když to potřeboval a nezapomněli ani teď.

Ten kluk neměl, kde žít, ale největší podraz je, že to odnesu já.

Niall mi totiž řekl, že se k nám Harry přistěhuje a bude spát v mém pokoji. A proč, sakra? Protože mám větší pokoj a vleze se mi tam postel.

Myslela jsem, že vybouchnu, když mi to milý bratříček řekl!

Jako by nemohl spát na gauči v obýváku.

Věděla jsem, že s tím už nic nezmůžu, když něco řeknou rodiče, ani Niall jim to nevymluví. Neuměla jsem si představit, že by tady byl 24 hodin denně. Při té představě jsem se obsypala.

Harry v mém pokoji. Potlačila jsem zvracení a schovala se pod peřinu.

Nebylo to fér.

Vždycky využíval to, co se mu stalo, sbalil tím každou holku a rozhodně si to užíval.

Vím, o něm hodně. Když je můj bratr jeho nejlepší kámoš, mám přístup k hodně informacím a některé nejsou opravdu příjemné.

„Amie, pořád si naštvaná?“ uslyšela jsem hlas Nialla po pár minutách. „Být tebou nepřibližovala bych se ke mě.“ Zabručela jsem a zavrtěla jsem se. „No, ták. Vím, že to chápeš. Jsem jediný koho má a komu věří.“ Snažil se mi vzít peřinu. „Nemůže jít do hotelu?“ „Opravdu ses zeptala?“ Podivil se. „Copak to nemůžu zkusit?“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Nemám ho ráda.“ „Já vím. Není to neviňátko, ale bude hodný. Upozornil jsem ho na to. Pracky pryč od moji sestřičky.“ „Pff, umím se bránit. Jedna rána mezi nohy a je kaput.“ Niall se rozesmál a nakonec mě obejmul. Přimkla jsem se k němu a prsty zapletla do jeho vlasů.

„Společně to přežijeme.“ Slíbil mi bratr. „Snad se nepleteš.“ Zašeptala jsem.

Za pár sekund jsme uslyšeli zvonek a Niall vyskočil z mé náruče. Vyběhnul z pokoje a já tušila, že jde přivítat kamaráda. Vzdychla jsem a odebrala se do koupelny, obléct se.

Po pár minutách jsem vylezla z koupelny a zamířila do kuchyně. Věděla jsem, že tam budou, ale měla jsem příliš velký hlad, abych strádala.

Vešla jsem do kuchyně a jakmile Harry zvednul hlavu, zvednul koutek v úsměvu. „Dobré ráno, Amie.“ „Nazdar.“ Pozdravila jsem ho, jako vždy. Je obeznámen s tím, že ho nemám příliš ráda, vždycky se jen usměje nad mým chováním a já ho ignoruji.

Sendviče byli samozřejmě snězené, tak jsem si udělala cerálie s mlékem a šla si je sníst do obýváku.

Zrovna jsem se smála něčemu v televizi, když si ke mě někdo přisednul, otočila jsem se a protočila očima. Harry si založil ruce v klíně a podíval se na mě. „Co?“ zamumlala jsem.

„Díky.“ Pověděl. „Cože?“ Uchechtla jsem se. „Děkuji ti, že tu mohu zůstat.“ Vysvětlil. „Neděkuj mě.“ zabručela jsem. „Budu spát ve tvém pokoji.“ „Bohužel. Musíš mi to připomínat?“ ušklíbla jsem se na něj. Nesnažila jsem dívat na jeho oči nebo nádhernou tvář. Nebo tetování na hrudi, které mu trčelo z tílka, nebo na paži...

Otočila jsem se zpět na televizi. „Jo, protože spolu budeme trávit hodně času.“ Šťouchnul do mě. „No, já se budu snažit, aby to tak nebylo.“ „To mě tolik nesnášíš?“ řekl pobaveně a najednou mě objal kolem ramen. Zvedla jsem se z gauče a otřepala jsem se. „Jo, představ si to.“

„Můžeme být kamarádi.“ „Copak ty kamarádíš s holkami?“ ušklíbla jsem se. „Pokud vím, děláš s nimi jen jednu věc.“ „Žárlíš?“ zasmál se. „Kdepak, hnusí se mi to, Harry. Proto se na tebe nemohu ani dívat.“

Brala jsem to jako konec konverzace a odešla pryč.

Ochutnávka dalšího dílu:

„Spíš? Amie, spíš?“ „Spíš, no ták, Amie spíš?“ „Jak asi mohu, když do mě kecáš?!“ zahučela jsem a hodila po něm polštář. Rozchechtal se. „S tebou je taková sranda.“ „Sereš mě, Stylesi.“ zavrčela jsem a překulila se na záda. Hleděla jsem na strop a snažila se necítit jeho pohled. „Myslím, že je to jinak...myslím, že ta nenávist je předstíraná.... myslím, že je bojíš, že mě miluješ a proto se mi straníš.“

„Najednou je z tebe cvokař?“ ušklíbla jsem se. „Cítím to tak.“ „Pleteš se.“

„Jak můžu milovat někoho, kdo se s holkou jen vyspí a pak ji opustí?“ zašeptala jsem se ticha.

„Já je nikdy nemiloval, byli slabou útěchou života, který vedu. Přežívání den ze dne.“ „Co to znamená?“ Copak jsem pro něj více než byli ony?

Co když si semnou jen hraje?

Brácho, ty si říkal, že to přežijeme..., ale proč se mi zdá, že to tak nebude?