Nezastavitelná

04.

Po pár dnech ležení mě už nebavilo jen ležet na pokoji, tak jsem zkusila si stoupnout. Bolelo to hrozně moc, ale musela jsem tu bolest překonat. Trvalo mi asi deset minut než jsem si sedla na okraj postele. Snesla jsem svoje nohy na zem. Byla studená na dotek. Začala jsem se pomalu rovnat a za chvíli už jsem stala na nohou. Dobré znamení pro mě bylo že jsem cítila tu bolest, takže byla šance na ozdravění nohou. ,,1:0 pro mě" pomyslela jsem si. Usmála jsem se a začala se přidržovat postele. Udělala jsem jeden krok, druhej, třetí.... a najednou se mi podlomila noha a já ležela na zemi. Okolo mě popadalo par věcí, takže okamžitě proběhl jak doktor tak sestřička. Byla jsem naštvaná, ale což. Byl to první den a musím trénovat. Vyslechla jsem si od doktora dlouhej monolog o tom zle v mem stavu si tohle nemůžu dovolit. Že bych se měla šetřit a hlavně nohy, pokud prý toto budu pokoušet tak že se mi nohy nezahojí už vůbec. Po zbytek dne jsem koukala na filmy a seriály. Byl už večer a mě se začalo stýskat zas po rodině. Dostala jsem večeři a prášky na bolesti. Dojedla jsem to odporné jídlo, zapila prášek a koukala z okna na oblohu. Byla tma. Černo černá ťma. Nebylo vidět na krok a já vzpomínala na moje pozdní noční prohlídky. Na dny kdy jsem ve 3 ráno nasedla a odjela pryč na místa které jsem znala (podle mě) jen já. A pak najednou bum. Vzpomínala jsem na oči toho nováčka. Na to jak se vydesene tvářil při te nehodě. Zajímalo by mě jak na tom je. Jestli už je doma, nebo jestli tu někde je. Se slzami v očích jsem usla. V noci se mi zdála noční můra....

Omlouvám se, že jsem dlouho nic nevydala, ale momentálně jsem měla ve svém dospívání velice Krušné období. Co se týkalo hlavně školy, práce a osamostatnění se od rodiny a s tím i stěhování. Teď se to všechno nějak uklidnilo a budu snad vydávat už normálně a budou i delší příběhy ❤️