MARCH ELEVENTH || H.S. - CZ PREKLAD

FOUR.

12.02. ; 1981

Amelia seděla naproti chlapci s překříženýma nohama na sedadle. Seděla v křížovém stylu - zjistila, že je pohodlné tak sedět. Když nastoupila, uviděla toho chlapce, jeho hlava vyčnívala z červených sedadel a hledal ji ve vlaku. Musela se kousnout do rtu, přišlo jí to roztomilé. 

Její zavřený skicák měla položený na klíně. V ruce se hrála s tužkou a poklepala na svůj skicák. Její oči se dívali z okna na známý výhled; procházející vysoké stromy.

Odvrátila svůj pohled od okna k chlapci, který se už na ni díval. Tentokrát se Amelia nepodívala jinam, jen se na něj dívala také, se stoupající červení v tváři. Věnovala mu malý úsměv, Amelia dostala také jeden na oplátku, avšak s ďolíčky. Ten pohled ji dohnal k omdlení. 

Zhluboka se nadechla a obrátila svůj pohled na skicák ve svém klíně. Otevřela ho a přivítala ho kresba chlapce, který seděl naproti ní - no, vlastně jen jeho oči a vlasy. Bylo to první kreslení něj a bylo to poprvé, co do toho sešitu něco nakreslila. Byl nový a nikdy ho nepoužila, až do toho dne, dokud ho nespatřila.

Obálka knížky byla nahoru, protože jak stránku přetáčela nahoře, mohl to vidět. Netrápilo ji jestli to viděl; vlastně, trápilo. Trápilo ji, jak zareaguje a co si o ní pomyslí. Chtěla, aby je neviděl. 

Přitlačila tužkou na papír a potichu začala kreslit oči. Někdy se na něj podívala a zadívala se na jeho rysy. Samozřejmě se Amelia snažila být nenápadná, takže s rychlým pohledem na něj, se vrátila zpět ke kreslení. Každou minutu toto opakovala.

Chlapec chtěl vědět, co dělá. On se jen díval na způsob, jakým se soustředila na ten papír; jazyk jí někdy trčel z pusy, zatímco kreslila.

Přišla mu ještě víc dokonalá, než první den, co ji viděl.   

Zády se opíral o sedadlo, jednou nohou se uklonil a noha se mu přitiskla k povrchu kůže. Na noze měl položený zápisník a byl nově otevřený na čistou stranu.

Ano, je to ten stejný zápisník, ve kterém si psal o Amelii.

Ve skutečnosti; ten zápisník měl jen na psaní o dívce, která sedí naproti němu. Přesně jako Amelia; od prvního dne co ji viděl, si o ní zapisoval - až nato, že ona ho kreslila. Cítil k ní nějaký druh pocitu a nevěděl proč. On jen o ní psal a popisoval, jaká krásná byla, psal, jak se při ní cítí.

Už před měsícem oba dělali to, co dělají teď; on píše a ona kreslí. Byl to měsíc, co se oba poprvé uviděli. Měsíc, odkdy oba začali myslet jeden na druhého. Měsíc od doby, co chodili na své zastávky brzy ráno, netrpěliví, když se uvidí. Byl to měsíc, co na sobě nechali pohled toho druhého.

Ale co je nejzvláštnější? Ani jeden s nikým nemluvil.

Amelia, přestože už byla schopna s ním navázat oční kontakt na více než třicet sekund, se neodvážila s ním promluvit. A pokud jde o něj; on nevěděl co říct, nebo jak to říct. Dohromady to bylo, upřímně, špatné. Ona nic neřekla a ani on. Oni jen zůstávaly v tichosti po celý měsíc.

Mezi nimi to nebylo strašidelné ticho, bylo utěšující. Způsob, jakým se na sebe dívali. Jak se sblížili - ne moc, ale byli si sobě blíž. Někdy ze sebe dostali malé zvuky, Amelia si vždy mumlala a on také. 

Měli rádi, když byli v tichosti, ale oba chtěli mluvit. Alespoň slyšet jejich hlasy, nebo vidět, jak se jejich ústa pohybují. Ale ani jeden z nich neřekl ani slovo, pouze věnovali pozornost na to, co dělali a samozřejmě si kradli pohledy jeden na druhého.

Amelia právě dokreslila jeho vlasy po ramena, hrdá na to, jak jí to vyšlo. Ta kresba byla jeho obličeje. Jeho ostrá čelist, vlasy, oči, rty a ďolíčky; tohle všechno bylo nakreslené na papíře. Byly tam nějaké chyby, které by ale opravila doma. Nerada kreslila ve vlaku, rychle se hýbal a cesta byla hrbolatá. Výlučně tu kreslila jen nějaké detaily. Jako jsou tři malé znaménka krásy na pravé straně jeho obličeje.

Harry právě dopsal to, jak se soustředila na sešit v jejím klíně a její dlouhé vlasy, které jí sklouzly a zakryly její práci. Nenáviděl psaní ve vlaku, kvůli tomu, co Amelia. Ale on psal, protože chtěl. Divný, že?

Amelia zavřela skicák, vložila si ho do tašky a protáhla si její popruh přes rameno. Vlak zaskřípal a zastavil na její zastávce, což ji přimělo postavit se a přichystat se na odchod. Předtím, než odešla se otočila ke chlapci, usmála se a rychle vyšla.

Avšak jak opustila své sedadlo, musel jí její skicák vypadnout. Chlapec se na něj několik vteřin díval, zvedl ho a pozoroval ho. Postavil se a šel jí říct, aby se zastavila, ale už nebyla ve vlaku. Podíval se z okna a viděl Amelii, jak běží a zakrývá si hlavu taškou, snažíc se zabránit tomu, aby zmokla. Pokrčil rameny a jeho oči se znovu zadívali na skicák.

Chtěl ho otevřít a zjistit, co v něm je, ale respektoval její soukromí. Jediné, co udělal bylo, že vzal skicák a uložil si ho do tašky, ujistil se, že je mezi jeho knihami; nechce, aby mu vypadl.

Vlak se opět pohnul, nyní šel na další zastávku, kde chlapec vystupuje s jeho taškou a se skicákem Amelie.

•