MARCH ELEVENTH || H.S. - CZ PREKLAD

FIVE.

11.03. ; 1981

Amelia zakřičela na paní Johnsonovou, vešla do domu a tašku položila na pohovku. Šla dál, když zaslechla, jak se někdo baví v kuchyni. Přešla k malému rozhovoru a smíchu a byla docela překvapená z toho, co vidí.

Paní Johnsonová seděla na židli, blízko průvodce Bernieho. Oba byli blízko sebe; Bernie odstrkával několik vlasů z tváře paní Johnsonové, zatímco se začervenala a podívala se na stůl.

,,Hm; ruším?" Amelia se zachichotala, když na ni oba přesunuli pohled.

,,Zlato, ty jsi tady!" 

,,Jsem." 

Amelia věděla, že mezi Berniem a paní Johnsonovou se něco děje. Pro začátek; paní Johnsonová jí řekla o tom, jak uviděla Bernieho. I když Amelii nikdo neřekl, že se uvidí, uhodla to. Bernie se už nějakou dobu poptával po paní Johnsonové; vždycky, když ho Amelia pozdravila. Mezitím se paní Johnsonová ptala na Bernieho; pokaždé, když ji Amelia navštívila - to znamená každý den.

,,Bernie, nejste ve vlaku, proč?" Zeptala se Amelia. Neřekla to, aby zněla hrubě. Zajímalo ji, proč je tady a ne ve vlaku.

,,Ne, drahoušku, dnes mám volno." 

,,Oh, dobře. No, já se chystám na zastávku. Přeji skvělé ráno, oběma z vás!" Zamávala jim a odešla, ale ne dříve, než zamrkala na paní Johnsonovou.

Popadla svou tašku a vyšla z domu; kráčela po chodníku k její zastávce. Široce se usmívala, a to ze dvou důvodů. Viděla, jak se Bernie a paní Johnsonová na sebe dívali. A druhým důvodem bylo, že se s ním znovu uvidí.

I když se s ním viděla každé ráno, od pondělí do pátku, vždy se těšila, když ho měla vidět. Totéž platí pro chlapce. Rychle by se připravil a čekal by na jeho zastávce, kopal by do kamínků, doufajíc, že tím zažene čas a vlak tak rychle přijede.

Amelia se postavila při velký strom, ne příliš blízko ke kolejnicím. Toto ráno bylo jasné; obloha byla čistá a slunce svítilo. Postávala ve stínu, protože se nechtěla zpotit a pak si sednout naproti chlapci s vlasy přilepenými na její pleti a červenou tváří. Čekala tam a prosila, aby už vlak přišel. A přišel.

Trochu nadskočila a přešla ke vlaku, který zaskřípal při zastavování a vstoupila dovnitř. Rychle popošla ke svému sedadlu, kde uviděla chlapce, jak se na ni dívá a usmívá se jako idiot. Posadila se naproti němu a dívala se jeho směrem.

Vlak se začal hýbat, jejich těla se mírně trhli dopředu. Kouše si svůj dolní ret a podívala se do svého klína, kde se pohrávala s prsty.

,,Harry."

Amelia zvedla hlavu a podívala se na chlapce; jeho oči byly přilepené na ní. Naklonila hlavu na stranu, zmatená tím, co řekl.

,,Jmenuji se Harry."

Její srdce vynechalo úder a malé zalapání po dechu opustilo její rty. Jeho jméno; ona zná jeho jméno. Promluvil; zná jeho hlas. V hlavě šťastně zajásala, že konečně slyšela jeho hlas a zjistila jeho jméno.

,,H-Harry." Zakoktala jeho jméno. Cítila se hloupě. I když se na ni podíval s úsměvem, rychle zavrtěla hlavou a dívala se na něj, též s úsměvem. ,,Amelia."

,,Amelia."

Vím, co si myslíte. Je toto poprvé, co spolu promluvili? 

Ano, je. Byly to celé dva měsíce a jedenáct dní, co se poprvé na sebe podívali a dnes to byl poprvé, co spolu mluvili. Bylo to poprvé, protože Harry to už víc nemohl vydržet; potřeboval vědět jméno dívky, ke kterému něco cítil i přesto, že spolu nemluvili. Dnes dostal odvahu představit se, a udělal to. Byl rád, že to udělal.