Konzervované sny existencionalisty

Kapitola 7. - Pestrobarevný pastýř a jeho ovečky

Filip se záhy od Denise dozvěděl, že desku mohou použít jako skluzavku. Byl jí uzpůsoben povrch, který vybrousili do hladké dokonalosti, co se ve světle kužele poblikávajícího osvětlení místnosti přirozeně mastně leskl. Možná byla deska pomazaná nějakým typem páchnoucího oleje, protože když si podřepl, aby se přesvědčil, že ho pouze neklamou smysly, ucítil nepříjemně štiplavý pach.

Denis nevypadal na to, že by ho to trápilo. Posadil se na okraj dlaždic a znovu zkusil Filipa přesvědčit o tom, že je to skutečně bezpečné. Nevzdal to ani poté, co mu malý chlapec podal devět důvodů, proč se nepouštět po něčem takovém po zadku - mezi nimiž dominovaly čtyři, které si vymyslel, aby si nezničil drahé kalhoty víc, než byly doteď.

„Tak pojď, svezu tě. Jako na saních, no tak," pobízel ho, přičemž si dlaní poklepával na úzká stehna.

Nenechal se dlouho přemlouvat. Strach, že by mohl podivína zlomit, kdyby na něj přenesl svou váhu, z něj opadl ve chvíli, kdy si uvědomil, že jinou možnost nemá. Nemohl si vybírat mezi více možnostmi a tahle se zdála být snad nejbezpečnější a nejméně nebezpečná, což byla po několik dalších sekund, kdy s vystrašeným pískotem sjížděli skluzavku dolů, úplně rozdílná slova.

Mrzák ho pevně držel. Jeho tenké paže připomínaly bezpečnostní pás na houpačce, již Filip doma měl, aby se těch zbývajících pět hodin nějak zabavil. Byla to pouze iluze o bezpečí, ale i ji využil k tomu, aby pískot utlumil na minimum. Ozývalo se mu pouze v hlavě a v uších, jež zalehávaly znovu a znovu pokaždé, když si je dlaněmi proklepl, aby se toho hučení zbavil.

Vystrašeně se klepal. Mohl si za poslední hodiny zvyknout, že ho překvapení a poznání ráda válcovala zároveň, ale čistě dětská tvrdohlavost a touha po dobrém spánku, který si dopřál před deseti hodinami - na což nebyl vůbec zvyklý -, ho nutily nepřemýšlet nad nepřízní osudu a dalších novinkách, jež ho jistě čekaly za nějakým podezřelým rohem.

Zpomalovali. Nejprve sotva znatelně, ale poté už to bylo výraznější, až se nakonec zastavili úplně tak prudce, že to oběma chlapci trhlo. Mladší z nich v ten moment přišel na nevýhodu takové jízdy a jeho společník ihned vzápětí, když bradou narazil o hlavu před sebou. Filip skuhral a mnul si zátylek, Denis klel za bolavé zuby.

Byly však dole. Podle pokrčených nohou poznal, že už před nimi nebyla žádná skluzavka. S úlevným oddechem stáhl ruku zpátky a vyskočil na nohy, naprosto nepomýšleje na to, že by mohl vyšlápnout louži. K jeho štěstí tam nic nebylo, podlaha se těšila dokonalé čistotě, která byla v kontrastu s ušpiněnými kachlicemi na toaletách.

„A kam pak?“ zajímal se. S údivem shledával docela zvláštním, že v sobě měl více zvědavosti než strachu.

„Počkej, musím...“ zamumlal Denis tlumeným basem a mlčel, dokud se neozvalo lupnutí. Když Filip leknutím nadskočil, pobaveně se zasmál a pokračoval: „Fajn. To by bylo. Doufám, že ti nevadí zvířátka, protože i těch tu máme dost.“

„N-no ne,“ vykoktal, stále se ještě probíraje z šoku.

Držel si dlaň na místě, kde zběsile bilo srdce, snažil se nikde nevyvrhnout útroby z těla ven. Najednou byl ten zápach nepříjemný a, jak poznal, nebyl to ten samý, který cítil z desky. Ne, tohle páchlo jako něco... mrtvého.

Denis k němu došel a dal mu ruku na rameno. Váha doteku byla minimální, proto odhadoval, že už se podepírat nepotřeboval. Cuknutímu ramenem se však neubránil, připisoval to kombinaci znechucení, zhrození a té sžíravé zvědavosti, s níž musel bojovat.

„V pohodě? Vím, že pro nováčky to nic příjemnýho není a naprosto budu chápat, pokud se rozbrečíš,“ snažil se ho Strašák uklidnit. „Já jsem brečel celej den.“