Konzervované sny existencionalisty

Kapitola 1. - Markořečený feťák Kryštof

Neuběhlo ani pět minut od jeho pádu pod spodinu a už ho strkali do dodávky. Ruce, ty tenké paže, kolem nichž si dokázal prsty obmotat i sám, mu držel ten samý ozbrojenec za zády, aby ho nějakým zázrakem nenapadlo odporovat.

Pravdou bylo, že na útěk přestal pomýšlet, jakmile ucítil pevnost a sílu stisku. Bál se, že mu to ruku rozdrtí, nebo přinejmenším zastaví příchod krve a ona mu sama upadne. Moc toho o fungování lidského těla nevěděl, ale tomuhle by i věřil.

Jakmile si však spojil jedno s druhým a došlo mu, že tohle nebude jednosměrná MHD domů, začal sebou škubat na strany. Nesměl se nechat nikam odvést, bráška by z něj byl zklamaný. Ztratil by tu nově nabytou důvěru, již si získal.

„Musím domů!“ zapištěl zoufale a otočil na ozbrojence za sebou hlavu přes rameno. Modré oči těkaly zornicemi od koutku ke koutku, zděšením se ani nezastavovaly. „Prosím!“

„Nepišti, jsi jak malý dítě,“ ozvalo se zevnitř dodávky.

Filip naprázdno otevřel ústa. Jak ho mohl soudit podle toho, jestli piští, nebo se nechá odtáhnout v klidu? On tady neměl co dělat, nesměl tu být. Vždyť i ta povýšenost, která za ta léta na jeho rtech ulpěla, ho musela od obyčejných občanů odlišovat.

Nestačil říct nic dalšího a padl na zem dlaněmi napřed. Těmi narazil na studenou podlahu dodávky. Kostnatá kolena, která chránily dlouhé tmavě modré kalhoty z toho nejjemnějšího semiše, jakého se městu dostávalo, sjela po povrchu jako nůž s máslem po krajíci chleba, až udělaly na látce drobnou dírku.

Kravata, jíž si zakrýval útlý krk, mu pleskla přes malinký nos. Nebolelo to, ale ten švih přece jen dodával této situaci co do reálnosti. A teprve to způsobilo tu bolest, která donutila chlapce popustit uzdu a vňuknout.

Chlad, jenž pomalu prostupoval hmotou až k hrudníku, jím otřásl jakoby zimnicí. Vše, co cítil, co viděl, nabíralo studenějších odstínů. Ten uzlík, který mu Marek tak pracně uvazoval, ztratil svůj původní černožlutý odstín. Nyní na Filipa působil chladně, žlutá se změnila v bledě béžovou, jen černá trochu zesvětlala až skoro do šedé.

V uších mu hučelo. Slyšel pouze zběsilý tlukot vlastního srdce a svůj přerývaný dech, střídaný záseky a lapáním, když se snažil potlačit přicházející vzlyk a sten. To malé dítě, které v sobě dusil, aby zapadl do světa dospělých a bohatých, se konečně ukazovalo světu vlivem čiré zoufalosti a strachu o to, co bude dál.

Pak zaregistroval prásknutí dveřmi za sebou. Neodvážil se otočit. Nechtěl vidět stvrzení jeho pošetilosti. Jen by tím hnojil přicházející poskoky melancholiků, kteří si přišli hrát s jeho mozkem a brát mu naději na dnešní sen o autech.

„Pokud budeš celou dobu sedět na zemi, nastydneš,“ ozval se ten samý hlas, který ho ani ne před minutou urazil. „A věř mi, že bdít s kašlem a třicet devítkama není žádnej med.“

Filip zvedl pohled ze země. Slzy, jež doteď okupovaly hradby temně černých řas, spadaly přes jejich okraje a rozprskly se na podlaze. Jejich pádu nelitoval, pouze toho, že jim dovolil se světu ukázat. Ač bylo hodně těžké je držet, bránit se všem emocím, které chtěly svůj prostor, nakonec sám sebe zklamal. Ale musel uznat, že to byla úleva.

Pořádně zamrkal, aby se zbavil zbytků vody. Jeho zorné pole bylo rozmazané, jako by na nose ani žádné brýle neměl. Avšak ta zaschlá špína, již sem slzy zanesly, přesvědčovala o přítomnosti rozptylek chlapce dost.

Postava, která seděla na lavičce u kraje, měla ruce spojené propletenými prsty. Stačil si všimnout i mírného předklonu, jímž vyvolávala dojem uvolněnosti a klidu. Lokty se opírala o širší stehna tak, že se bořily do tukové vrstvy.