Konzervované sny existencionalisty

Kapitola 16. - Moudrost těla plešatých hlav

„Bylo léto roku čtyřicet tři,“ zněl tichem starcům zvučný hlas, který se stal tím jediným, co Filip poslouchal. Doslova hltal každé jeho slovo, tak dobře uměl vyprávět. „Moc jsem toho neměl, snad jen děravej hrnec a hladovou kočku, kterou jsem stejně sníst nemohl, protože už jsem ji pojmenoval.“

Ukázal prstem někam do rohu. Filip pomalu otočil hlavu, aby se podíval, co stařec chtěl, aby tam viděl. Jakmile si všiml chlupaté kuličky – trochu vypelichané, musel dodat, a se slepenými chloupky k sobě –, zmateně povytáhl obočí. Tak takhle vypadala kočka? Měl za to, že sleduje ještěrku.

Prý vibruje a chce… ještě ruku.

„Moc Rohlíka neštvěte, když se naštve, nezná bratra,“ upozornil je a klepl se dlaní do kolene. „Ale zpět k příběhu. Když jsem zaslechl, že by se dalo vydělat dost na Spáče i tvrdou prací – chápejte, tehdy to byla novinka a testovalo se to, tak to logicky bylo volně dostupný… bylo to legálně, vzal jsem to. Až další den, když mi oholili hlavu dohola a nasadili na ni plaveckou čepku, mi došlo, že to takovej med nebude.“

„Co je to plavecká čepka?“ zajímal se Filip.

Připadal si hloupý. Kdyby byl doma, nikdy by ani nepomyslel na to, že by toho mohl znát mnohem méně než spodina společnosti. Doma by se nemusel stydět a hanbit. Ale situace byla jiná, vlastní chybou se dostal tam, odkud se nemohl vrátit. Na útěk. A přesto… nebyl od domova daleko.

„Neruš,“ sykla na něj Valentýnka.

V tu chvíli, kdy si vyměnili pohledy, mu připomínala spíše nějakou zlou fúrii z pohádek, které doma sledoval.

Chystal se protestovat, namítat, jen aby jí ukázal, že ji poslouchat nebude, ale skutečně mlčel. V mysli ji však dostal do kouta tolikrát, že to pomocí své omezené znalosti matematiky spočítat nedokázal. Ale aby se přiznal, pocit to byl skvostný a už se nemohl dočkat, až to bude moci použít v komunikaci.

„Jak jsem řekl, moc jsem toho neměl, ale oni mi vzali i to poslední, co mi zbylo. A slevovej kupón kamsi do obchodu se sportem, ale to mě tehdy nijak netrápilo, to mě začalo kousat, až když jsem zjistil, že by se mi hodila koloběžka,“ pokračoval děda stejně klidně a s rozdílnou intonací jako doposud.

Už toužil po tom, aby se dozvěděl, co je to ta koloběžka, ale včas se zastavil. Vyprávění začínalo být zajímavé – a občas jeho pozornost klesala, když vytáhl nějakou hlubší myšlenku, kterou Filip nechápal a neměl nejmenší šanci pochopit –, proto si opřel dlaně o kolena a pozorně poslouchal skoro všechno, co vyklouzlo ze suchých rtů.

„Povídám vám, že kdyby mě moje manželka varovala dřív, ani bych tam nešel. Jo, jenže ji taky nikdo neposlouchal, protože bez spánku bláznila a odmítala krást, vymlouvala se, že to prý neumí a že by se to nemělo. Lépe řečeno, Simona to neunesla, sebrala mi kočku i s hrncem a odešla. Pokud se vám tohle stane, věřte, že tím ten vztah skončil. Ale doufejte, že po hlavě vlastním hrncem nedostanete.“

Odbíhání od tématu mu pomalu bránilo v pozornosti. Zajímalo jej, co se dělo tam, kam se stařec přihlásil, proč mu oholili hlavu a nahradili vlasy čepicí. To znělo zajímavě, to si chtěl vyslechnout. Nějaké podrobnosti a pikantnosti z jeho života šly úplně mimo něj. Problémy měl taky a měl jich dost.

Ačkoli si to hodně přál slyšet, hlavnímu tématu se vyhýbal ještě dlouho. Až po půl hodině – a dalších třiceti poznámkách o tom, které kontejnery a u kterých restaurací za něco stály – se dočkal vůbec nějaké zmínky o tom, že by na sobě tu čepici měl.

„Neslušela mi, ale co se dalo dělat. Vlasy jsem už neměl a nemohl ven vylézt s lesklou pleškou, tak jsem tu čepku nosil všude. Naštěstí mě vědátoři z laborky nepouštěli, jen když jsem si chtěl odskočit, nebo byl čas na oběd. No, ten oběd byl vlastně docela –“