Konzervované sny existencionalisty

Kapitola 4. - Pověra o blbosti blondýn

Budeme utíkat.

Ta slova mu zněla v hlavě jako kostelní zvony. Cinkala do vnitřních stěn lebky tak silně, jako by se snažila prorazit si cestu ven jinudy než ústy.

Nebál se utíkat. Nebyl zrovna dobrý běžec, nikdy často neběhal, ale když se ukázalo nebezpečí, dokázal ze sebe vydat všechno. Podobně jako tehdy, když utekl sousedům pes a chtěl jeho buřt, jímž se ládoval na opékací hodové slavnosti. To běžel tak rychle, že střídání nohou ani nevnímal.

Nedokázal si však představit, jak bude utíkat s mrzákem za zády. Bylo mu jasné, že si tu službu vybere ihned a přinutí ho, aby ho cestou podepíral. Filip nebyl hloupý, věděl, že pokud se chce dostat ven, Strašáka potřebuje. Oba se potřebují navzájem.

„Tak co mám dělat?“ zajímal se chlapec. Slova v hlavě alespoň utichla, už ho tolik nebolelo. A zvědavost a touha dostat se ven konečně přebily strach.

„Umíš pištět?“ odvětil Strašák otázkou. Nečekal, až Filip přikývne, a pokračoval: „Jistě, že umíš. Jsi přece dítě.“

„J-jo,“ zakoktal a přiložil dlaň na dveře.

Za to se stydět nemusel. Alespoň ne před ním. Také byl přece dítě. Možná větší, starší a vyspělejší, ale pořád mu na bradě rašilo sotva mladistvé chmýří. A byl si jistý, že pištět by dokázal taky, i s tím hlubokým hlasem.

„Chci, abys na ně zavolal. Že mi dochází síly. A že si potřebuju odskočit,“ zašeptal jen tak nahlas, aby to slyšel.

„Na malou?“

„To je fuk. Klidně můžeme chytat motýly.“

Poznal sarkasmus. Byla to zbytečná otázka, jíž si pouze nevědomky chtěl přidat čas, kdyby si to náhodou ještě rozmyslel. Ale čím více času se bude zdržovat tady tlacháním o velké a malé potřebě, tím méně hodin spánku dostane.

Opět přikývl, že pochopil. Nic jiného mu ani nezbývalo. Více se už tudíž nezdržoval a jemně zaklepal na dveře klouby prstů. I tak cítil tlak dřeva proti kůži. Nebylo to nic příjemného a znovu to zkoušet nechtěl.

„Zkus to pěstí,“ navrhl Strašák po chvíli, když se nic neozývalo. „A pišti. Chceme se dostat ven, ne je pozvat na čajový dýchánek.“

„Nevadilo by mi, kdybys mluvil bez sarkasmu,“ zabrblal chlapec stáhl ruku zpátky k sobě.

Nemusel mu věřit. Už jednou mu lhal. Ale měl snad jinou možnost? Chtěl zpátky svou postel, svého plyšáka na spaní. Jednoduchý dalmatin jménem Pepe mu vždy pomohl se srovnat s poledním sluncem, které ho probudilo na snídani. Chtěl, aby mu pomohl znovu a mohl procitnout do dalšího krásného a hlavně krátkého dne.

Ale nic se nedělo. Skutečnost ho doháněla k šílenství. To je poprvé, co bude lhát. Co se pokusí obelstít strážníky jejich nemalého města, kteří ho dodnes chránili před výtržnostmi feťáků a insomniaků. Jen ho nedokázali ochránit před vlastní zvědavostí.

Sevřel drobnou ruku v pěst a zavřel oči. Tím, že nic neviděl a mohl tak bezhlavě mlátit do tmy bez újmě na svědomí, si dodal odvahu, aby vystřelil pěst ke dveřím. Když se prsty setkaly s tvrdým dřevem, dunění se smíchalo s křikem v uši trhající kakofonii. Ale to nejhorší přišlo až později.

Cítil odřená kolena, už několikrát se mu stalo, že upadl. Nikdy však neměl pochroumané zápěstí. Aniž by se na ruku podíval, odhadoval, že by mohl mít zpřelámané všechny kosti, překroucené prsty, třikrát přetočené zápěstí, oděry, otoky…