black 'n white // chensung

>20<

* chenle chvíli nepobíral, až mu to konečně došlo.
"sungie... ty mě... miluješ?" *

jisung byl natolik zaskočený, že se nezmohl na slovní odpověď, takže jenom pokýval hlavou a schoval si hlavu do dlaní. tohle bylo tak neskutečně divné a trapné.

i chenle se cítil divně. čekal od jisunga všechno, ale tohle ne.
nevěděl, co má odpovědět. nebo spíš ani nevěděl, co vlastně cítil.
určitě taky k jisungovi pociťoval jisté sympatie, ale sám si nebyl jistý, jestli v tom stejném smyslu jako jisung.

"no.." řekl nakonec chenle aby prolomil trapné ticho, které mezi nimi už nějakou dobu vládlo, a kvůli kterému se jisung cítil čím dál víc trapně a čím dál víc se bál staršího odpovědi.

"to je jedno, zapomeň na to. promiň." řekl jisung rychle, aby to nějak zamluvil, ale v tu chvíli se to už asi nedalo vzít zpátky. chenle už to nemohl jenom tak ignorovat. na to mu na jisungovi až moc záleželo.

"nee, nechci na to zapomenout, spíš že... myslím že se ještě necítím na vztah jestli to chápeš." dostal ze sebe nakonec rychle chenle, protože viděl, že si jisung to jeho původní 'no' špatně vyložil.

"já tomu rozumím, čekal jsem to." řekl posmutněle jisung.
nezapíral, že ho to zranilo a že byl smutný, ale opravdu to čekal.

"nee, nebuď smutný, sungie." odpověděl chenle.
"nech mě ať si to nechám projít hlavou a možná ti jednou řeknu jo a třeba přece jenom skončíme spolu." povzbudivě se na něj usmál.

"joo, však jo." jisungovi se na rtech taky objevilo něco, co možná vzdáleně připomínalo úsměv. potom se bez dalších slov zvedl z chenleho postele a vyběhl ven. chtělo se mu plakat, ale nechtěl před chenlem vypadat jako slaboch.

jen co vyšel ven z pokoje se mu po tvářích začaly kutálet první slzy a jisung nevěděl co dělat. pak ho ale něco napadlo. nejrozumější řešení. zamířil dál do chodby až ke dveřím, za kterými měl pokoj taeyong.

bez zaklepání vtrhnul dovnitř. taeyong zrovna ležel na posteli se sluchátky v uších, ale jenom co si všimnul uplakaného jisunga stojícího ve dveřích, rychle si sluchátka sundal a ustaraně se na nejmladšího podíval.

"jejda sungie, copak se stalo?" zeptal se vyplašeně. nebyl rád, když byl někdo z ostatních členů smutný.

jisung si trochu setřel slzy.
"můžu jít dál?" zeptal se potichu a taeyong přikývl.
jisung za sebou zavřel dveře a posadil se na postel vedle taeyonga.

"tak copak se děje jisungu? proč pláčeš?" zeptal se taeyong znovu.
jisung chvilku nic neříkal. nechtělo se mu hned mluvit, i když měl v plánu o všem taeyongovi říct.
teď se ale potřeboval trochu uklidnit. proto se ke staršímu trochu posunul a objemul ho. taeyong si ho pevně stiskl v objetí a čekal, až se jisung uklidní.

když mladší konečně přestal brečet, zase se od taeyonga odtáhnul a potom mu řekl o všem, co se stalo.

"netrap se kvůli tomu tolik, sungie." řekl taeyong, když už všechno věděl do těch nejmenších detailů.
"však ti řekl, že třeba jednou skončíte spolu. myslím, že o tom teď určitě bude přemýšlet a jenom tak to nevypustí z hlavy. a přece jenom, ne někdy může znamenat ano."

"v-vážně?" zeptal se jisung.

"vážně." ujistil ho taeyong.
"a kdyby se ještě něco dělo, můžeš mi kdykoliv říct."

***

okaay dneska taková nudná kapitola ale to nevadii noo xdd

Vaše Kačii :**