Menaced Life 2 - Pozastaveno!

1. Pilot

 „Je tě škoda.“ Říká svým jedovatým hlasem a stahuje mi šaty. Rty mi přitiskne na krk a jazykem začne sjíždět dolů. Nemůžu nic dělat. Je to, jako kdybych byla přilepená k podlaze. Nemůžu zvednout ruce ani nohy. Nemůžu kříčet. S očí mi pouze tečou slzy. „Užijem si.“ Zašklebí se a sundá mi šaty. „Dej od ní ruce pryč!“ Zařve můj tygr. „Nebo co?“ Postaví se, chytne mě za vlasy a surově mě vytáhne na nohy. „Nebo to schytáš.“ Podívám se na Dereka. Oči má podlité krví a prohlíží si mě. „Pokud to neschytáš ty první...“ Ozve se výstřel a Derek padá k zemi. Všude je krev a já nemůžu křičet, nemůžu nic...

 Probudila jsem se. Zprudka jsem se posadila. Čelo orosené a srdce mi zběsile bušilo. Nemohla jsem to rozdýchat. Bylo to tu zase. Uteklo už necelých devět měsíců, ale noční můry mě pronásledovaly stále. S tímhle se asi jen tak nevyrovnám.
Natáhla jsem ruku pro můj telefon. Byly tři hodiny ráno. S Derekem jsme si řekli, že to bez sebe zkusíme aspoň jednu noc vydržet. Když jsme totiž spolu, on v pořádku spí a mě se nezdají noční můry. Nedokážu si představit, že za chvíli bude 386 mil daleko. Co bez něj budu dělat? Ale co on. Jeho poruchy spánku ve mně vyvolávají obavy. Když musel odjet za dědečkem do L.A., aby se o něho postaral, jelikož se rakovina dostala do dalšího stádia, celý týden se nevyspal. Oba dva odmítáme jít k psychologovi, protože se o náš hrůzný zážitek nechceme dělit, ale jeden z nás ten krok bude muset podstoupit, jinak se doživotně ani jeden pořádně nevyspíme.
Začal mi vyhrávat telefon. Usmála jsem se na dispej a přijmula hovor. „Spíš?“ Zeptal se a já si povzdechla. „Nejde to.“
„Za chvíli jsem u tebe. Vydrž.“ Zavěsil. Začínalo mi připadat, že za těch devět měsíců jsme se na sobě stali závislí. Bylo jen pár vyjímek, kdy jsme dny či noci trávili jeden od druhého. Když byla škola a Derek měl stres z toho, že ho nepřijmou ani na jednu vysokou, všechny noci trávil u mě. I když jsme nebyli domluvení, on se najednou během noci u mě objevil, jen proto, aby se mohl vyspat. Klíče jsme totiž začali schovávat pod rohožku.
Lehla jsem si na bok a čekala jsem, než se objeví vedle mě. Jelikož jsem skoro celé prázdniny spala u něj doma, musela jsem se polepšit a zase se chvilku věnovat mamce a mé malé sestřičce. Co malé. Už umí chodit, jen se pořád nemůže donutit říct aspoň jedno slovíčko. Mamka paní Atwoodové stále klade na srdce, aby Beth předčítala pohádky a často na ní mluvila, prý to pomáhá.
A co mamka. Práce ve školce jí baví víc než dost, děti miluje. Rozvod s tátou proběhl bez komplikací, takže už je volná a já jen čekám, kdy si konečně někoho přivede domů. Možná si myslí, že bude lepší, být teď bez chlapa, ale já vím, že jí mužská náruč chybí.
Zaslechla jsem klíče a už jen vyčkávala. „Neusnula si?“ Vešel do mého pokoje a tiše za sebou zavřel. „Čekám na tebe.“
„Musíme s tím už něco udělat.“ Vlezl si ke mně do postele. Přitiskl se mi na záda a přehodil přes mě ruku. Chytla jsem ho za ni a propletla nám prsty. „To musíme.“ Těžce jsem souhlasila. „Za chvilku od sebe budeme tak daleko a já bych se rád vyspal. Nechce se mi každé ráno dojíždět šest hodin.“ Zanadával. „Já vím. Ten psycholog by taky nebyl ze hry, i když už to nechci znovu vytahovat.“
„Já vím.“ Políbil mě na krk. „Co se ti zdálo?“
„Stále to samé. Občas se mění děj, ale vždycky tam umřeš.“ Silněji se ke mně přitiskl. „Je to těžké. Chci být s tebou, ale nerad nechávám Sam doma samotnou.“ Sam, naše milovaná Sam. Zaculila jsem se při myšlence, že za dva týdny bude mít Derek bratříčka nebo sestřičku. Když Anthonyho zatkli, krátce na to Samantha zjistila, že je ve třetím týdnu. Na ultrazvuku si později ale nechtěla nechat říct, zdali to bude holčička nebo chlapeček, prý chce být překvapená.
Sam si s Anthonym neustále dopisuje, ale návštěvy jsou horší. Anthony dostal až 15 let ve věznici San Quentin, která je přes 20 minut od Berkeley, kde má Derek za pár týdnů kralovat.
„Už se rozhodla pro jméno?“ Zeptala jsem se. Stále nevěděla, jak malého nebo malou pojmenovat. „Jsou to spory. Pořád neví. Přemýšlí, že kdyby to byl kluk, pojmenuje ho po totátovi, a kdyby to byla holka, tak je pro Hannah nebo Jasmine, Naomi, nebo bůh ví co ještě. Je to děsný.“ Zasmála jsem se. „Doufam, že mi jednou budeme mít jasno.“ Zavtipkovala jsem. „To mi povídej.“
„A co dělal Loki?“ Náš Loki. Za pár měsíců bude mít rok. Pořádně vyrostl. Je hrozně tvrdohlavý, zvědavý, občas líný, ale hlavně je to obrovský žrout. Nedávno se nedopatřením dostal ke svému pytlu s granulemi. Celý ho převrátil a než jsme si všimli, že se pořádnou chvíli neobjevil, měl velkolepé hody. „Spal.“
„Jak jinak. Asi si ho budu muset vzít sem. Nebudeme ho tam moc nechat, když bude mít Sam starost hlavně o malé.“
„To ano.“ Zamumlal. „Chce se ti spát?“
„Ano. Dobrou noc.“ Zavrněl mi do ucha a po chvilce už spokojeně oddychoval. Je to pro mě jako rajská hudba. Já se zanedlouho přidala k němu...

 Tak doufám, že jste s prvním pilotním dílem spokojeni:) Snažila jsem se ho napsat co nejdřív. Teď už budete muset čekat na normální kapitoly:D:) -MB