Chosen

8.

Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Myslela jsem na Shawna. Nemám ho ráda, ale stejně se o něj trochu bojím. Možná jsem na něj byla až moc hnusná.

Už jsem skoro spala, když jsem zaslechla slabé zakňučení. Nejdřív jsem to chtěla nechat být, ale nakonec jsem se zvedla z postele, hodila na sebe mikinu, přezula se a vydala se ven.

Šla jsem do lesa. Kňučení bylo pořád víc a víc hlasité. Nakonec se mi podařilo najít zdroj. Byl to Shawn. Tmavě šedý vlk ležel bezvládně na zemi a všude kolem byla jeho krev. Dokonce jsem chvíli uvažovala, že ho tam nechám, ale můj soucit mi to nedovolil.

Chtěla jsem ho vzít do náruče, ale byl moc těžký. V hlavě jsem si zavolala Nicka. Po chvilce za námi přiběhl mohutný bílý vlk s modrýma očima, Nick. Jako vlk byl krásný. I jako člověk, modrooký blonďák, ale pořád to byl můj bratr… ,,Co chceš ty magore, co nectí noční klid?!“ ,,Tak jsi slepý nebo jo?!“ ,,Aha. Jo, odtáhnu ho. Bože…“
Nick Shawna odnesl až ke mně do pokoje. Pak odešel a já jsem zůstala se Shawnem sama.

Bylo vidět, že ho někdo střelil. Trvalo to, ale podařilo se mi najít kulku a vytáhnout ji. Kňučel, ale musel to vydržet. Nakonec jsem ránu vyčistila a zašila. Po chvilce se začal hojit.

,,Takže ti nejsem úplně ukradený?“ ,,I kdybys byl můj největší nepřítel, což jsi, tak bych ti stejně pomohla, protože soucit…“ ,,Ani teď si to nemůžeš odpustit?“ ,,Co přesně?“ ,,Tvé chování ke mně..“ Zamyslela jsem se. Nakonec jsem tmavě šedého vlka opatrně obejmula a skoro neslyšně jsem mu do ucha zašeptala, pro něj tak důležité slovo, promiň.