Chosen

21.

Pomalu ale jistě se blížil konec týdne. Já? Já jsem byla na pokraji psychického zkroucení. ,,Ty nikam nepojedeš, rozumíš?! Ty tu budeš se mnou! Napořád! Chápeš to?! Rozumíš tomu?! Já tě potřebuju Jacku! Opovaž se zítra odjet!“ ,,Belli, já tě chápu. Kdyby to šlo, tak tady zůstanu, ale nejde to. Vždyť to víš. Ale budeme si psát a volat. A určitě ještě o prázdninách přijedu.“
,,Slibuješ?“ ,,Slibuju.“ Silně jsem ho objala.

,,Bell, ty pláčeš?“ ,,Možná, trochu.“ ,,Princezno, neboj, to bude dobrý. Na konci bude všechno dobrý. A pokud to dobrý není, tak to ještě není konec.“ Jack mě objal ještě silněji a já jsem začala plakat ještě víc.

Bylo na něm vidět, že mu rve srdce to, že zítra odjede a zase mě tu nechá samotnou. Bylo vidět, že by byl nejraději pořád se mnou, ale prostě to nejde. Ví to on, vím to já. Ale ani jeden z nás si to nechce přiznat…

,,Jackobe?“ ,,Ano?“ ,,Poslouchej mě teď, prosím.“ Jen přikývl a poslouchal. ,,Takže Jacku, chci ti poděkovat. Vždycky mi pomůžeš, i když oba víme, že to se mnou není a nebude lehké. Nemusím ti nic říkat, protože mi vše dokážeš vyčíst z očí. Vždy poznáš, kdy je vše v pohodě, a kdy to jenom hraju. Dokážeš proměnit mé slzy v úsměv. Ani nevíš, jak moc tě mám ráda velký bráško. Děkuju za to, že jsi. Děkuju za to, že jsi můj bratranec.“ ,,Bože Bell, děkuju. To jsi řekla tak krásně. I slza mi ukápla. To já děkuju, že můžu být tvůj bratranec. A že ty jsi taková moje malá sestřička.“ Pevně jsme se obejmuli.