Say you like me /CZ/

1. Hello

„Ahoj,“ pozdravil jí Tony Stark. Samotný Anthony Stark. Geniální věděc, miliadář a pohledný muž. A ona se jenom podívala na matku, která protočila oči. Tony se taky podíval na Mariu Hillovou, která ani na jeden pohled nijak nereagovala. Jane věděla, že je naštvaná. Ale její matka nikdy nedávala najevo žádnou emoci. Tedy pokud náhodou nebyly samy. To si Jane vyslechla, jak je ubohá, zklamáním a bůhvíco ještě dokázala její matka najít v seznamu toho, v čem Jane nevyniká.

„Jdeme?“ ozvala se až po pár minuta toho divného ticha, kdy si Jane vyčítala svou stydlivost a možná i neslušnost, kdy nepozdravila miliardáře nazpět. Jane v tašce přes rameno nahmatala tvrdé desky knížky, kterou měla do zítřka přečíst a jen mlčky přikývla. Tyhlety porady absolvovala dvakrát do měsíce, většinou ale tam byli jen oni dvě, Fury a agenti, které neznala. Nikdy ne Avengers.

„Čekalo se jen na tebe,“ rýpl si Tony, Hillová po něm vrhla nevraživý pohled a vydala se chodbami základny do zasedací místnosti. Jane přemýšlela, proč jí vlastně matka nutí chodit na tyhle porady. Pokaždé tak totiž šla s knížkou a odcházela naprosto nevědomá o tom, co se tam dělo. Ne, že by jí dění v SHIELDu nezajímalo, nebo že by opovrhovala agenstvím, ale jakožto studentka literatury většinu volného času strávila čtením knih ze seznamu povinné, ale především nepovinné četby. Čtení jí bavilo, chtěla být spisovatelkou a prodávat knihy, nebo pracovat v knihovně. Jenže matka byla opačného názoru, chtěla z dcery agentku, ale Jane byla nešikovná, kondici měla jen takovou, aby zvládla vstát, dojít na autobus, projít školu a vrátit se zpět na autobus a to nemluvila o své citlivosti. Stačilo, aby na ní někdo zvýšil hlas, už měla slzy v očích a popotahovala.

Zklamání Marii Hillové, pomyslela si Jane kysele, jakmile vešli do zasedací místnosti, která se od její poslední návštěvy nikterak nezměnila.

Uprostřed místnosti byl kulatý stůl, na kterém stály sklenice naplněné až po okraj minerální vodou. Okolo stolu byly nepohodlné židle s tvrdým opěradlem, na některých byly polštářky různých barev, jak bylo některým nepříjemné hodiny sedět na tvrdém černě nalakovaném dřevě. Místnost měla okno s výhledem do nicoty, tedy ne do nicoty, ale na tentokrát na oblohu. Častěji měli výhled na podmořský svět, většinou tak temný, že jen občas spatřila lesknoucí se hejna rybek. Ředitel Fury, ze kterého čišela jako vždy autorita a do jehož zesměšňovaní se hned pustil Stark, jen co vešel, stál u druhého vchodu s dvěma muži.

První muž byl vysoký, svalnatý, měl na sobě brnění a červený plášť. Jane se vůbec nelíbil a také ho poznala, když si uvědomila, že drží kladivo a na hlavě má směšnou helmu s křidýlky. Thor z Asgardu. A ten druhý musel zajisté být…

Jane strnula pohledem na bohovi s černými vlasy, bledou kůží a bouřkově modrýma očima. Byl vysoký, vyšší, než Thor, ale za to nebyl tak svalnatý, i když Jane si hned pomyslela, že pod jeho černo zeleném brnění se musí skrývat jisté svaly. Tvář měl zatnutou v potlačovaném vzteku, takže vynikly jeho vystouplé lícní kosti a celkem ostře řezaná hrana čelisti. Dlouhé štíhle prsty měl zaťaté v pěsti a Jane si všimla, že má pouta. Nebyla to obyčejná pouta, želízka těchto pout byla tlustší a zdobená runami a jednoduchými obrazci.

„Začneme,“ prohlásil Fury, když už všichni byli v místnosti a usazení na židlích. Jane byla jediná, která ještě stála u dveří. Ještě jednou se rozhlédla a pak se usadila na židli v rohu místnosti, která byla speciálně určená pro ní. Velmi jí lichotilo, že musí sedět v koutě jako malé dítě. Vytáhla si z tašky knížku a prohlédla si zlatě vyvedený nápis. Romeo a Julie. Chvilku se jen dívala na obálku, uvažovala o tom, co tu dělá poražený bůh, který zničil značnou část New Yorku. Ne, že by o tom věděla něco víc, jen si pamatovala, že její matka po dlouhé době truchlila nad smrtí jejího kolegy, agenta Coulsona. Bylo to asi před rokem, v době, kdy se Jane začala o agentství okrajově zajímat, protože jí studium literatury nešlo tak dobře, jak si představovala. Když Coulson umřel, svůj zájem zase ztratila. Nebo se spíše zděsila.