Say you like me /CZ/

5. Neon light

Byl den před Vánoci. Pro Jane to byl ten nejhorší den. Protože v tenhle den si uvědomovala, jak je sama, že nemá výzdobu a další věci, které jí dostávaly do depresí. Takže když jí zavolala studentka z oboru psychologie, že se jdou napít před Vánoci, přijala. Ještě teď cítila chuť toho trpkého vína a ráda by si tu trpkost zopakovala, přesně jak říkal Loki. Jakoby si opakovala lásku s ním. I když od té doby se ani jeden druhému neozval, Lokiho sako ještě stále viselo na věšáku a její bunda byla bůhvíkde.

Takže když poté vybírala, co si vzít na sebe a došlo jí, že nemá bundu, byla trochu rozmrzelá. Ale nakonec se oblékla do ležérního, nahodila matčinu drahou koženou bundu, které se neměla dotýkat a vyrazila do klubu kousek od univerzity, kam se většina studentů uchylovala po výuce nebo na svátky. Bylo to tu dost podřadné. Klub byl v podzemí, takže to tu trochu páchlo vlhkostí, bar, který zabíral jednu celou stěnu, byl politý alkoholem a nikdo se neobtěžoval to utřít. Stoly byly sebrané bůhvíodkud a každý byl jiný, stejně jako židle. Na stěnách visely kovové desky a značky, většina z nich byla prostřílená, protože je majitel prý koupil ve slevě na policii, kde už to byly nedůležité důkazy. Jednoduše bída. Ale k tomu, aby se Jane zbavila depresí a samoty, to stačilo.

Alkohol tu naopak byl výborný, správně trpký a hořký. Všechno, co jí její spolustudentka ze stejné třídy nalila, bylo dokonalé a pomalu jí to omamovalo tak, že brzy už o sobě téměř nevěděla. Pila hodně, svět se začal rozmazávat a hluk kolem ní se měnil v nepravidelný šum, který by nejraději umlčela.

„Co takhle zavolat tomu parchantovi, který tě opustil před Vánoci?“ zeptala se její – v paralelním vesmíru řečeno – kamarádka Francesca, která byla na rozdíl od Jane trochu při těle a měla ošklivé kulaté brýle, přes které jen zdůraznila množství řasenky, kterou si na řasy napatlala.

„Mámě?“ hádala kysele Jane a kysele se zašklebila, načež do sebe hodila dalšího panáka vodky, která měla říz, takže následně zalapala po dechu a užívala si teplo po těle.

„Ne, tomu chlapovi. Nikdy jsi takhle předtím nepila, ani kvůli mámě,“ upřesnila Francesca. Jane se na chvíli zarazila. Chlap, který jí opustil před Vánoci. Který to může být? Přemýšlela, kdo jí opustil před Vánoci a byl mužského pohlaví. Měla v hlavě vymeteno. Jakoby její hlava byla univerzita v tomto okamžiku, tudíž prázdná budova, ve které se rozléhá každý krok, tedy myšlenka, tak hlasitě, až z toho bolí hlava. Nechtělo se jí přemýšlet. Zavrtěla hlavou.

„Nikdo. Nemám chlapa,“ zabručela jí v odpověď Jane. Francesca jí přejela podezíravým pohledem, načež se opět napila nějakého koktejlu. Jane to ale stále hlodalo. Kdo by mohl být chlap, který jí opustil před Vánoci? Nikoho neměla. Její ex se s ní rozešel už dávno. Byla rozčílená, že na to nemůže přijít. Někdo to být musel. Někoho si pamatovala. Měl… černé vlasy. Ano, černé vlasy. A bouřkové oči. Kdyby se teď podívala na oblohu, takové oči neměl, ale kdyby se podívala před den, tak přesně takové oči měl. A ona se v nich utápěla. Každý den se v nich utápěla, i když je neviděla. I teď tiše kuňkla s představou těch očí, které vyplnily její prázdnou opilou hlavu. „Půjdu ven.“

„Proč?“ nechápala Francesca.

„Půjdu ven,“ zopakovala, aniž by jí došlo, že se ptala na něho jiného. Vrávoravě se postavila, barmanovi dala stovku, kterou měla od někoho, kdo jí teď v hlavě říkal, že se lekl, že nedorazí. Jen co položila bankovku na bar, tak to bylo, jakoby zmáčkla play. Celou její hlavu zahltily fráze, které jí někdo řekl a které si pamatovala, jen nedokázala přiřadit tvář, toho kdo jí to řekl. Což jí frustrovalo. Nepochopitelně, ale frustrovalo. Vypotácela se mezi opilci ven na chladnou ulici. Venku mrholilo a do toho sněžilo. Téměř hned jí smáčely košili, kterou na sobě měla.