Ten deník jsem začal nosit všude s sebou. Do školy, na trénink, na záchod...
Prostě jsem si nemohl pomoct. Něco na tom klukovi mě zkrátka zaujalo a rozhodně to nebylo to, že by mohl být spisovatelem. Líbilo se mi, jakým způsobem koukal na ostatní. Líbilo se mi jakým způsobem přemýšlel.
A líbilo se mi jakým způsobem miloval.
Dnes ze spaní jsem křičel tvoje jméno.
Vím, že by si to tak nechtěl, ale já si zkrátka nemůžu pomoct.
Pořád si představuju to, jak se tě dotýkám. Jak prsty pátrám po té nektarové pokožce a beru si tvoje rty.
Nevím, proč si tím pořád ubližuju. Nejsem masochista, vážně!
Ani jsem si to neuvědomil a začal jsem ho hledat. S každou větou jsem ho chtěl najít čím dál tím víc, avšak on jakoby se do země propad.
A já se nikoho na nic zeptat nemohl, jinak by na to lidé přišli.
A byl bych zvrhlík.
Znáte instagram? Já to "kouzlo" objevil teprve pár dní zpátky a jako podstivý gay jsem samozřejmě hned začal sledovat gay stránky. A na jedné jsem našel: IF GOD HATES GAYS WHY ARE WE SO CUTE?
Dlouho jsem se takhle upřímně nezasmál a na chvilku jsem byl zase pyšný na to, že jsem kdo jsem. Jenže to mi vydrželo tak 10 minut. Jaké by to bylo cítit se takhle každý den?
Vzlétnout?
Někdy si sice lámal hlavu nad něčím, co je nereálné, ale já to bral.
On nebyl jako ostatní, nevnímal jako ostatní. Byl citlivý a chytrý. Bavilo ho myslet, což většina lidí v mém okolí neuměla a byl vtipný.
Chci tě najít.
