Jeho deník se stal součástí mě. Nosil jsem ho na záchod, na hodiny... dokonce jsem si z něj předčítal i přes přestávky na chodbách. Bylo to jako závislost, jenže může se člověk stát závislý na někom jiným? Respektive na slovech někoho jiného?
Jenže se všemi těmi poznatky ve mně rostla zvědavost. Věděl jsem, že je prakticky pořád kolem mě, ale jak ho najít? Jak vidět neviditelné?
A tak jsem si jednu přestávku odchytil Joona. Sice jsem ho otázkou: ,,Kdo všechno je na téhle škole gay?" trošku vykolejil, ale jeho problém. Mně už na názoru ostatních nezáleželo. Další věc, co mě naučil.
Jenže i tak mi Namjoon odpověděl, protože by mě nenechal ve štychu.
,,Neznám všechny. Jediní, kdo mi teď přišli na mysl jsou Park Jimin s Min Yoongim. Byli prvním gay-párem na této škole. Jestli chceš informace o zbytku, zeptej se jich." odpověděl s hraným klidem Namjoon. ,,Proč tě to zajímá?"
Tuhle otázku jsem popravdě čekal a už jsem měl i předběžně vymyšlenou vyhýbavou odpověď, jenže se ve mně něco zaseklo. Něco, co mě užíralo a chtělo to ven. A tak jsem to řekl, nehledě na následky: ,,J-jsem gay."
Namjoonovi spadla brada. Chvíli si mě nepřesvědčivě prohlížel a pak s pokroucením hlavy odešel.
Namjoon byl dobrý přítel, věděl jsem, že to nikomu neprozradí. Ale i kdyby to udělal, bylo mi to celkem jedno, což mě upřímně děsilo.
Najednou mi zavibroval telefon. Překvapeně jsem ho vytáhl a otevřel dvě příchozí zprávy.
He: Jsem na tebe pyšný.
He: Zasloužíš si odměnu.
Co to plácá? Jakou odměnu?
Už už jsem se chtěl vydat ke své učebně, když mi najednou někdo zakryl oči. Polekaně jsem sebou škubl, mobil mi vypadl z ruky na zem. T-to je on? Proč to dělá?
Chtěl jsem mu položit tolik otázek, jenže ty zmizely ve chvíli, kdy jsem ucítil jeho měkké rty na mé tváři, hned vedle koutku mých rtů. Vážně mě právě políbil? Opravdu se svou hrudí právě tiskne k mým zádům a hladí mě? Jak mám být nezmatený?
Bál jsem se, že mi něco udělá, jenže on jen takhle stál. Jen mě objímal, zakrýval mi tvář a hladil mě po boku. Proč jsem si připadal tak uvolnění? Proč to bylo tak správné?
Jenže pak přišlo to strašné uvědomění. Proč mi tohle dělá, když miluje toho chlapce z deníku?
Mám být snad náhražka za někoho, koho nemůže mít? Byl jsem až příliš smutný a zvědavý...a navíc začalo zvonit, tak jsem od něj začal pomaličku odcházet, jenže on svůj stisk kolem mě ještě víc zesílil.
,,Prosím, ještě chvíli."
