Nic nás nezastaví |DOKONČENO|

*kapitola 08*

,,...a tak jsem srdečně poctěna že mohu znovuotevřít naše překrásné zrekonstruované muzeum." Pronesla jsem v blond paruce a modrýma očima. A nemohla jsem vynechat ani svůj úsměv ala nevinnost sama. Hned po té mě auto s mým šoférem dovezlo do studia kde mi profesionálové vybrali šaty, make-up a upravili vlasy (samozřejmě blonďaté, nikdo z nich neznal mé tajemství). Nově upravená jsem se vydala do práce kde jsem strávila více čase než jsem plánovala a tak když jsem přijela domů bylo 16:47. Když šofér odjel nasedla jsem do auta a stále s parukou odjela k obrovskému kopci kolem kterého vede silnice. Tomu místu se říká vysoká hora...ano já vám jak originální ale co naděláte. Zastavila jsem na parkovišti pod tou horou hned vedle auta o které se opíral James, když jsem vystoupila ušklíbl se a začal si mě prohlížet ,,tmavé vlasy ti sluší víc" jen jsem mu ukázala prostředníček a sundala si paruku která následně letěla na zadní sedadla auta ,,ne že by ti to neslušelo vypadáš úžasně ale s tvými přirozenými je to ještě úžasnější" řekl s úsměvem a zvedl ruce nad hlavu ve znamení míru. Protočila jsem očima                ,, Vlezdoprdelko" 

.....

,,ne ne ne znovu a tentokrát dřív zařaď " seděla jsem na kapotě svého auta a dívala se jak se James snaží správně driftovat kolem policejního kužele. Ani nevím kde se tady ten kužel vzal každopádně parkoviště bylo prázdný a my no...respektive James tu jezdil už dvě hodiny. Já seděla celou dobu na kapotě svého auta v tureckém sedu a báječně se bavila. Zrovna jsem se smála když to James napařil do jednoho ze vzdálenějších stromů a z auta se začalo kouřit. Srdce mi vynechalo jeden úder. I hned mě smích přešel ,,JAMESI!!!" seskočila jsem z kapoty a hnala se k tomu stromu otevřela jsem dveře ale....nikdo tam neseděl ,,Ty ses o mně bála?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Jamese s menším úsměvem na rtech a roztrhlém obočí to bylo asi jediné poranění které měl. ,,Ne, bála jsem se o to auto. Už jednou si ho zdemoloval nezasloužilo by si abys ho zdemoloval i po druhé" nasadila jsem lhostejný výraz a založila si ruce na prsou. Sklonil se ke mně, zadíval se mi do očí a jeho úsměv se ještě rozšířil ,,Přiznej to bála jsi se o mně" pozvedla jsem obočí ,,co že jsi si tak jistý"

,,Ty můžeš lhát ale tvé oči vždycky mluví pravdu" oznámil s vševědoucím výrazem ,,Nebála jsem se o tebe" řekla jsem důrazně a přešla ke stále kouřící kapotě jelikož jsem si až teď uvědomila jak blízko u sebe jsme. Zvedla jsem ji a snažila se zjistit jestli je vše uvnitř v pořádku. Koutkem oka jsem si stejně prohlížela Jamese jestli mu nic není pravdou je že i když bych to nepřiznala bála jsem se o něj.

Uběhly tři týdny a James se zlepšoval a zlepšoval pomalu jsem mu neměla ani co vytknout. Myslím že by se dalo říct že se z nás staly dobří kamarádi. „Tady v tom úseku vždycky sešlápneš plyn až moc musíš lehce. Klasická začátečnická chyba" pronesla jsem profesionálně ,,Jo tak začátečnická" pronesl s úsměvem James sedící vedle mě na sedadle spolujezdce ,,Buď se s tím smiř nebo to naprav" podívala jsem se na něho s medovým úsměvem ,,prosím tě Jess koukej na silnici a nepoučuj" protočil oči se stálým úsměvem, který ale zmizel ve chvíli kdy si uvědomil že se stále dívám na něj. Můj medový úsměv který jsem používala na různých konferencích a v pracovní době se změnil na můj klasický úšklebek ,,Já to myslím vážně. Vím že jsi výborná řidička ale tohle už je moc i na tebe" bylo vidět že už byl mírně vyděšený ,,JESSICO!!!" zakřičel když měla přijít zatáčka ale tou jsem projela naprosto bez problémů. Zatímco on třeštil oči a křečovitě se držel dveří já stále nespustila zrak z jeho krásných očí...teda....chci říct...jen očí. Až když byl semafor zastavila jsem se a konečně se koukla dopředu zatímco se James vydýchával jako po několika kilometrovém běhu ,,Jsi blázen" řekl mezi výdechy. Jen jsem se mu zasmála ,,kde jsi se to naučila?" řekl už poměrně v klidu ,,Naučil mě to jeden můj známí" na semaforu naskočila zelená a já jela dál ,,Třeba ho znám" pozoroval mě se zájmem ,,Neznáš" zakroutila jsem hlavou jen nadzvedl obočí a já si povzdechla ,,Roman Pearce. Naučil mě to Roman Pearce. Říká tomu ,finta čum a řiď'" jo toho kluka jsem měla ráda ,,aha, jak jste se poznaly?" začal se vyptávat. Nějak jsem si na tu jeho zvědavost za těch několik týdnů zvykla takže jsem to nijak extra neřešila ,,nějak tak před dvěma lety nás otec vzal na jednu obchodní cestu. Ani nevím proč trval na tom že poletíme s ním ale to už je jedno. Když jsem se procházela po městě zakopla jsem o nějaký šutr už ani nevím." Zasmála jsem se nad svou nešikovností ,,no a když už to vypadalo že hodím hubu rovnou na chodníku on mě chytil. Docela jsme se spřátelily a on jelikož byl starší než já hned jak zjistil že obdivuju auta musel se vytáhnout s tou fintou. Hned co jsem se doma dostala z dohledu otce nebo Leny začala jsem tu jeho fintu cvičit. Sice jsem se několikrát málem vymlela ale stálo to za to. Naposledy jsem Roma viděla v televizi když ho odváděli do basy." Znovu jsem si povzdychla ,,Do basy? Co provedl?" dneska má zvídavý den ,,To netuším ale prý ho tam dostal nějaký jeho kamarád. Nevím co s ním je teď ale je to škoda byl to super kluk a úžasný řidič. I za tu chvíli co jsem ho znala jsem ho brala jako bratra." Na chvíli nastalo v autě to tíživé ticho než ho James prolomil za což jsem mu byla vděčná ,,To je mi moc líto" jen jsem se na něj podívala stylem – nech si to – jen protočil očima. Moc dobře věděl jak nesnáším když mě někdo lituje ,,aaah sentiment" vyplivla jsem to slovo jako kdyby bylo jedovatý a konečně jsme dojeli k našemu cíli. Teď už mému domu.