Čekám v hlavní hale až se vyřeší všechny papíry. Sedím na dřevěné lavičce a v uších mám sluchátka na plno. Předstírám že je vše v pohodě a že vůbec nejsem nervózní co se mnou bude a jak to bude. Utápěla jsem se v myšlenkách, ve stejných které jsem měla včera. Vůbec nevnímám okolí nebo co se kolem mě děje. Jen se soustředím na své otrvané myšlenky.
Nebyla jsem tam skoro 5 let. 5 posraných let. Někdy si říkám jak je možné že jsem něco takového kdy zažila.
Zvykla jsem si na bezpečný život tady. Upřímně, vůbec se mi odsud nechce. Budu se muset zeznamovat s novým-starým životem, vybalovat a připomínat si vše znovu a znovu. Pamatuju si jak nás učili všechno o tom co když se přítomnost překryje s minulostí.
Uchechtla jsem se, protože jsem v duchu věděla ze tohle se nejde naučit, každý má minulost jinou a taky reakce bude jiná. Vím že budu uzavřená, cítím to, protože ironii je ze se prý máme setkat a doslovně seznámit se minolstí a takovéhle kecy. Já nemám zájem dávat druhé šance, odpouštět a mluvit o tom. To mě fakt neláká. Nikomu do mě přece nic není. A kdyby se náhodou starali, proč až teď? Proč tak pozdě? Proč ne tehdy? Tolik otázek které nikdo nezodpoví
Úplně vidím co by mi na tohle řekla Ella 'lidi se mění a je spravedlivé jim dat druhou šanci, protože si každý zaslouží druhy pokus.' Tak nesnáším tohle téma, a ještě víc se nenávidím za to ze jsem se k tomu dostala ale jak asi každý víme, stejně to přijde a brzo.
Buď se mím příjezdem nic nezmění nebo bude všechno v prdeli. Chci aby si mě nikdo nevšimal, aby si mě nikdo nepamatoval. Jako bych tam ani nebyla, byla bych jen vzduch.
Někdo mi najednou poklepal na rameno a já se sebou trochu škubla jelikož jsem to nečekala. "Tak Veronico," začala Ella " tady mas občanku,pas a kartu pojišťovny a par dalších papíru." Řekla a podala mi celou složku. Sundala jsem si sluchátka a dala jsem si je do klína. Furt jsem byla trochu mimo a tak jsem jen skoro neslyšné poděkovala koukala tam kam asi posledních 15 minut.... do parku, protože byli otevřené dveře a já měla poslední možnost ho vydět. "Veronico," řekla s ustaraným pohledem Ella " jsi v pořádku, chceš mi něco říct?" Zeptala se " hmmm jen, jen nevím jak to teď bude, chci přemýšlet , protože nic jiného mi beztak nezbývá" tu poslední část jsem zašeptala ale Ella to stejně slyšela. Dala její dlaně na můj obličej "Veronico" znova mě oslovila a tím mě donutila se na ni podívat " bude to všechno v pořádku, jsi šikovná mladá slečna, vše chápeš a jsi chytrá, vdyt ty něco vymýšlíš" skoro mi zašeptala už jsem chtěla něco říct ale ona pokračovala " pamatuju si první den když si se tady objevila, byla jsi vystrašená a nevěděla co dělat, žádné sebevědomí, stidlivá a tychá. No a teď, úplně si se mi změnila, do lepšího samozřejmě, " řekla a zakroutila hlavou " Jsem pyšná jak ses dokázala změnit a to skoro všechno sama, i kdyby by se něco stalo i sama by si to zvládla." Řekla tichým ale rozhodným hlasem.
Hned jsem ji objala. Byl to opravdu člověk kterého jsem zajímala po velmi dlouhé době, měla jsem ji velmi rada a na to jak mi ze vším pomohla nikdy nezapomenu. "Děkuju, děukuju za všechno" řekla jsem a cítila jsem jak se jedna slza vybrala ven. Jen se odtahla utřeli slzu a znova si mě přitáhla do obětí "Budeš mi chybět " řekla tiše. "Vdyt ty mě taky Ello, znova děkuju" řekla jsem rychle. Jen se na mě podívala chápavým pohledem. "Tak pojď, za chvíli je tady autobus"
ČTEŠ
Self Loving
Romance"Proč?" "Co proč?" "Proč ses tak změnila?" " Já se nezměnila... to lidi změnily mě"
