Po letech

1. kapitola

Byla sobota ráno. Rozespalá jsem se podívala na hodiny, 9.30. Zaslechla jsem z kuchyně nějaký křik.. co to je?  pomyslela jsem si pro sebe... počkat vždyť to je můj táta!

Vyskočila jsem z postele. Kolena se mi podlamovala a ruce třásly. Pomalu jsem se přibližovala ke schodům.. hlas pořád zesiloval. Strachy mi začalo srdce bušit stokrát rychleji než obvykle a krev mi začala zběsile proudit tělem.

Seběhla jsem dolů po schodech a rozrazila dveře, div jsem je nevysadila z pantu.

Chvíli jsem jen stála ve dveřích a nervózně pozorovala rodiče. Oni si mě ale vůbec nevšimli, a tak jsem se jen zaposlouchala do hádky mezi nimi.

Stačila mi vteřinka a pochopila jsem, o co se jedná.

„Ale Sabine, to mi chceš říct, že jsi mi celou tu dobu lhala? Že to, jak jsi mi tvrdila, že mě miluješ a že jsem pro tebe ten jediný, byly jen prostý lži? Běž mi z očí.. už se na tebe nechci ani pohledět!" řekl s hněvem v očích a práskl za sebou dveřmi.

Podívala jsem se na rozklepanou mamku a přiběhla k ní. Začala mi brečet do náruče. „Co se stalo, mami?" zašeptala jsem se zlomeným hlasem.

„Já.. já.. našla jsem si jiného přítele.. a už delší dobu jsem se za ním chtěla odstěhovat, a tak jsem to tvému tátovi musela nějak říct. Promiň mi to.."

Chápavě jsem přikývla. To byla vše, na co jsem se v ten moment zmohla.

„Ale.. jak to bude teď?" vyhrkla jsem ze sebe nakonec.

„Ono bych ti to prvně měla vysvětlit, zlato.. ten pán, do kterého jsem se zamilovala.. on totiž bydlí v Kanadě..," řekla se sklopeným zrakem. „Do večera si budeš muset vybrat, jestli zůstaneš tu, nebo se přestěhuješ se mnou. Letadlo odlétá za tři dny..," podívala se na mě a já na okamžik zahlédla tu bolest, co se v sobě tolik snažila skrýt.

Slza mi začala stékat po tváři. A pak druhá a třetí. Zabořila jsem se mamce do náruče. Bylo toho na mě moc.

A pak jsem hloupě dodala: „Ale vždyť v Kanadě se mluví anglicky, ne?"

Mamka se smutně pousmála, „Angličtina a francouzština jsou úřední jazyky. Nemusíš se bát, že by ses nedorozuměla."

„No jo, já a zeměpis, to nejde dohromady," řekla jsem a usmála jsem se na ni.

„Já si to budu muset ještě promyslet.." řekla jsem a vyběhla jsem po schodech.

Ani jsem nepřemýšlela a vrhla jsem se do svojí postele. Všechny ty emoce se ve mně nahromadily a já je potřebovala dostat ven.

Tikki na mě jen lítostivě přihlížela a vyhlížela, jestli někde v mém okolí není akuma, co by mě mohl posednout. Věděla jsem, že jsem se měla uklidnit, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Měla jsem chuť jen ležet a litovat se.

Po přibližně hodině jsem se donutila vstát. Sedla jsem si ke stolu a vytáhla si blok. Udělala jsem si dvě tabulky. Jedna byla „plusy" a druhá „mínusy". Necelou půlhodinu jsem sepisovala důvody, proč se přestěhovat do Kanady a proč zůstat ve Francii.

Výsledek byl zřetelný. Přestěhovat se do Kanady. Věděla jsem, že to bude znamenat ztráta mého druhého života (nebo-li života berušky), nejlepší kamarádky a lásky mého života, o které uslyším už maximálně tak jen v médiích, která jsou jím pohlcena. O tom žádné pochyby.

Z kapsy jsem si vytáhla mobil a vytočila Alyino číslo. „Čau kočko, co potřebuješ?" Chvíli jsem byla ticho. Přemýšlela jsem, co řeknu. „No.. nemohla by jsi tu dnes spát? Potřebovala bych si s tebou o něčem promluvit," řekla jsem a potichu jsem začala vzlykat. „Jasně, do hodiny tam budu. Čekej mě," a típla to.

Mezitím jsem sešla dolů do kuchyně. Otevřela jsem dveře. V místnosti panovalo ticho a nepříjemná atmosféra. Cítila jsem, jak se navzájem vražedně probodávají pohledy. Přerušila jsem to ticho: „Dnes tu Alya bude spát. Chtěla bych se s ní rozloučit," řekla jsem. Oběma rodičům tak došlo, co jsem tím chtěla naznačit. Že se budu stěhovat.

Táta zlomeně přikývl. Stěží se snažil zadržovat slzy, co se mu draly do očí. Ani na mě nepohlédl a jen odešel z místnosti. Chápala jsem ho. Kdyby mě takhle zradilo vlastní dítě, mé srdce by se rozlámalo na kusy. Ale já si musela vybrat, jak se rozhodnu. Jinak to nešlo.

„Takže to znamená, že jedeš se mnou?" řekla máma s nadšením v hlase.

„Ano," řekla jsem a stekla mi slza po obličeji. Tak strašně moc to bolí. Divím se, že mě ještě neposedl akuma. To mi připomnělo.. měla bych dát vědět i kocourovi, že už svou milovanou berušku v životě neuvidí. Že přijde jiná a já už budu navždy pryč.

Zapomněla jsem na Alyu a jediný, na koho jsem v tuhle chvíli myslela, byl Kocour. Sice jsem na něj někdy zlá, ale hodně mi na něm záleží a být bez něj pro mě bude těžké. Vyběhla jsem do svého pokoje a transformovala se: „Tikki, tečky!"

Vyběhla jsem z domu a za pomocí mého jo-ja jsem zavolala kocourovi. Byla jsem nervózní a čekala, jestli to vůbec vezme.. 

Po deseti minutách se ozvalo: "Děje se něco, má dámo?"