Po letech

2. kapitola

„Děje se něco, má dámo?

„Ano, přijď prosím na Eiffelovku. Musím ti něco říct," hlas se mi při posledních slovech zlomil a propukla jsem v pláč. Toho si ale kocour naštěstí nevšiml.

Mezitím, co jsem čekala, než sem kocour dohopká, sledovala jsem noční oblohu s hvězdami. Přemýšlela jsem nad svým budoucím životem v Kanadě.. Co když si tam nenajdu žádné přátele? Co když se mi tam nebude líbit? A co když to bez Adriena nebudu schopná přežit?

Z mých hloubavých myšlenek mě vyrušil kocour. „Tak jsem tu," zazubil se. Zahleděl se do mých očí. Jakmile si všiml, že jsou rudé po pláči, sedl si ke mně a objal mě. „Ať se stalo cokoliv, já tu budu vždy pro tebe," řekl mi a jemně mě pohladil po vlasech. Vždy asi ne, pomyslela jsem si při myšlence na to, že od něj budu vzdálená několik tisíc kilometrů.

„Děkuju, kocoure. Já.. chtěla jsem se s tebou rozloučit. Budu se stěhovat." Ta slova se ho dotkla. Stiskl ruce v pěst a snažil se zadržet slzy, aby nevypadal jako slaboch. „To.. to myslíš vážně? A kam?" vyzvídal ode mě.

„Do Kanady," sklopila jsem zrak, abych se nemusela dívat na jeho reakci. Nemohla bych mu hledět do těch jeho trpících smaragdových očí.

„Ale vždyť to je tak strašně daleko. Tím mi chceš říct, že se už nikdy neuvidíme?" smutně si vydechl.

„Přesně to jsem měla na mysli," nervozitou jsem si skousla ret a na sekundu jsem zaváhala, jestli by nebylo lepší se nikam nestěhovat. Vždyť tu mám plno přátel, Alyu, Tikki, Adriena.. nemůžu je opustit. Jenže mamka je pro mě nenahraditelný člověk, bez kterého bych nevydržela ani vteřinu. Ona byla ten člověk, co mě vychoval a staral se o mě i v těch nejhorších chvílích. To ona mě hladila po vlasech a říkala, že všechno bude dobré, když mi můj první kluk zlomil srdce, pomyslela jsem si pro sebe.

„A můžu tedy aspoň vědět, co za krásnou dívku se skrývá pod maskou berušky? Teď už na tom stejně přece nesejde, nemám pravdu?" Věděla jsem, že pravdu má, ale nechtěla jsem mu ukazovat, kdo opravdu jsem. Co kdyby byl zklamaný... navíc by zjistil, že jsem jen obyčejná nešikovná holka. A to já nechci.

„Promiň kocoure, ale ne, dnes ne."

„Ale-," přerušila jsem ho, „už budu muset jít! Rodina už o mě musí mít strach! Promiň kocoure.. doufám, že budeš mít hezký život. Měj se," řekla jsem a s jojem jsem se vytratila do ulic Paříže.

„Bez tebe život už hezký nebude," zamumlal si kocour pro sebe.

*U MARINETTE DOMA*

„Kde jsi byla, Marinette? Všichni jsme měli strašný strach!" vyhrkla na mě Alya, sedící na gauči vedle mé mámy.

„Já.. já se omlouvám. Byla jsem s pár přáteli, se kterými bych neměla možnost se rozloučit později. Nechtěla jsem, abyste o mě měli strach," zalhala jsem. Nemohla jsem jim říct, že jsem byla s kocourem.

„Jak to myslíš.. rozloučit?" vyjela po mně Alya.. Na očích jsem jí četla, že nevěděla, co si má myslet. Byla nervózní, s čím na ni přijdu tentokrát. O to víc mě bolelo to vyslovit.

„Víš, ten důvod, proč jsem chtěla, abys tu dnes přespala.. byl ten, abych se s tebou mohla rozloučit, protože sebudustěhovatdokanady," řekla jsem ta poslední slova tak rychle, že splynula do jednoho slova a pomalu ani nebylo k rozpoznání, co jsem tím vlastně chtěla vyjádřit.

Vím, že tohle pro ni byl šok. Nechci ani pomyslet na to, jak moc by se zlobila, kdybych jí řekla, že jsem se pro to dobrovolně rozhodla.

Celou noc jsme řešily jen to, jak moc jí budu chybět a že se několikrát do roka setkáme a další podobné řeči, které jsem ani pomalu nevnímala, když mi to říkala, protože jsem byla příliš zabraná do mých myšlenek. Tak nějak v koutu mé mysli jsem tušila, že na sebe během půl roku zapomeneme a každá si najdeme jiné přátelé, které nám tu druhou nahradí.

Nechtěla jsem si to přiznat, ale pořád se mi ta myšlenka honila hlavou.