Jiný/Dejzr

×1×

"Prosím.. Nech mě jít...," typická slova mých obětí. "Mám?" ušklíbla jsem se a jemu vnitřnímu já dala naději, avšak o jeho osudu již bylo rozhodnuto. "Ano, prosím!" křiknul blonďák prosebně. Smůla chlapečku, sice jsi hezky poprosil, ale já nerozhoduju o tom, koho zabiju, takže papa," uchechtla jsem se a vystřelila. Hned poté jsem jeho tělo nechala zmizet a vyrazila na základnu. "Jsem doma Rayi!" zavolala jsem po vchodu do budovy na svého bratrance, který to tu ceký vede a vydala se vyčerpaně ke svému pokoji, kde jsem se rozvalila na posteli. Měla bych vám o sobě asi pár věcí říct, že? Takže jmenuji se Killie Black, je mi 16 let a od malička mě vychovávají jako něco podobného nájemnému vrahovi. Prostě, když najdou nějakého divného člověka, hned mi řeknou, že ho mám zabít. Ze začátku mi to připadalo hrozně krutý a nespravedlivý- vždyť jsou to většinou úplně nevinní lidi, ale zvykla jsem si a každý, o kom mi řekli byk vždy do pár hodin mrtvý. Nedělá mi to problém, prostě nepřemýšlím- činním. Navíc od malička umím sebe i vše ve svém okolí zneviditelnit, takže mé oběti nejsou už pak nikdy nalezeny. Z myšlenek mě vyrušily otevírající se dveře, ve kterých se objevil Thomas, což je můj jediný kamarád, kterému opravdu věřím a nechci ho ztratit. "Kill? Máme tu pro tebe na zítřek dalšího," usmál se na mě. "Přines mi prosím papír s informacemi sem, jsem už unavená a nechce se mi nikam chodit," hodila jsem na Thomase prosebný pohled a on ihned odběhl pro to, o co jsem ho prosila. V mžiku byl zase tady a podával mi složku s informacemi o daném člověku. ...

Tak to vydávám na tomhle účtu, ke kterému už doufám nezapomenu heslo.
×Suze×