Rok 3000..
A tak tu pořád bloudím sám.
Nic necítím na nic nemyslím.
Tisíc let a v mé hlavě se neobjevila jediná myšlenka. Mrtvola přeci nemůže myslet.
Lovil jsem dál. Ale spíš tak automaticky. Přišel jsem, kousl jsem, odešel jsem.
Ani sny se mi nezdáli. Vše mi bylo jedno. Nenapadlo mě se ani zabít. Opravdu jsem nemyslel na nic...
A jednoho dne...
Prominte ! Nechtěla jsem do vás vrazit. Omlouvám se!!! Jsem nemehlo, hrozný nemehlo!! To mám za to že se pořád dívám do toho blbýho telefonu a nekoukám na ces-.. Není vám něco pane?...
Zrovna jsem se zapl. I když jsem přemýšlet pořád nemohl, nedokázal jsem udělat nic jinýho než stat a tupě na ní civět s pusou dokořán.
Marr-rinetto ? Vykoktal jsem po minutě civění.
My se známe ? Nechápavě jsem se na něj podívala. Přemýšlela jsem. Než mi něco došlo.
A-adriene?..
Proboha !!! Chytl jsem jí do náruče a točil se sní dokola. Nedokázal jsem popsat jaký pocit štěstí jsem měl. Moje srdce řvalo. Křičelo štěstím až mi začeli kapat slzy. Proboha Marrinetto lásko!!! Jsi tady. Jsi tu!!!
Po-počkej. Zarazila mě. Postavil jsem jí na zem, nechápavě se na mě dívala. Pak začla něco hledat v brašně.
Brašna? Celkově teď když si jí prohlížim vypadá tak na 16 let.. Vlastně má i jiný vlasy...
Vytáhla kreslířský blok a bezeslova mi ho podala.
Na všech portrétech jsem byl já. Dokonce i v kocouřím obleku. A na všech bylo jméno Adrien. Opět jsem se na ní nechápavě podíval. Co to má být?
To pověz ty mě... Vždyt neexistuješ..
Neexistuju?
Tohle jsou kresby co jsou jen v mé hlavě. Zdá se mi o tobě. Neustále. Tak kreslím to co vidím. I to jméno.. Vymyslela jsem ho.. Nebo spíš hodilo se k tobě... Je to tak matoucí... Neměl bys být živý...
Dobře. Tak teď jsem už fakt v prdeli protože nechápu vůbec nic.. Tak je to ona nebo to není ona. Ale pořád jako má Marrinett vypadá.
Omlouvám se že tu jsem. Ušklíbl jsem se. Ale možná jsem si tě sny přivolal k sobě sladká Marrinetto. Věř mi že na světě neni víc než my dva. I když ti to ted zní jako nesmysl. Dovol mi na tebe sáhnout. A pochopíš.. Zmateně přikývla ale nastavila ruku. Vzal jsem ji a dal si jí na tvář.
Cítil jsem to. Je to ona. To spojení tam bylo. Viděl jsem všechny její vzpomínky. Narodila se před 16ti lety mezi lidmi. Rodiče jí zemřeli a byla vychována v sirotčinci. Byla ale štastné dítě naštěstí. Ale cítila že něco krom rodičů postrádá. Jako kdyby byla neúplná.
Páni. Vydechla..
Co to bylo?
My dva má dámo. Tohle bylo naše spojení věčnosti..
Vaše božstvo ?
Ano Nathe?
No tak. Netrápili jsme je již dost?
Myslíš? Možná bych je měl ještě pár dní nechat.
Ale no tak vaše božstvo.
No dobře dobře nudný Nathanieli, nechť bouře započne..
Nechtěl jsem se od ní hnout. A bylo jasné že ani ona mě nechtěla opustit.
Proto jsme se vydali na skalku kde jsme si jen sedli a pozorovali nebe.
Nepotřebovali jsme slova. Jen cítit toho druhého.
Pěkně to ale vymyslel. Usmál jsem se pro sebe. Byla to jen jeho hra jak mě potrestat. Ale nikdy neměl v úmyslu nechat jí doooravdy zemřít.. I když mě štveš tak ti hrozně děkuji. I za tu bolest. Diky ní jsem si uvědomil že neni nic víc než ona. Ne nadarmo se říka co bůh spojí... Udeřil blesk, i když ani zdaleka nevypadalo že by měla dnest být bouře, a já ucítil teplo na své ruce. Pohlédl jsem vedle sebe a šokem zatuhnul. Už tam neseděla malá Marrinetta. Seděla tam ta nejnadhernější dívka na zemi.. Rozevláté černomodré dlouhé vlasy. Šaty rudé jako krev.. Obličej pozvednutý k nebi, oči zavřené a na rtech malý úsměv.
Pak se na mě vážně podívala. Co je Adrienku? Nerad mě vidíš? Tisíc let jsem se regenerovala žes mi nevědomky vrazil tyč do krku, musela jsem se znovu narodit, a ted jen sedíš a čumíš? Tak to jsem si nezasloužila.
Nepřemýšlel jsem a strhnul jí sebou v obětí na zem. A brečel... Opravdu hrozně.. Představte si všechny vaše životní cíle, že jste je všechny splnily na výbornou. Myslete na dárky co jste si urputně přáli k vánocům a dostali je, na první lásku kterou jste získali, na první polibek, sex, skvělé jídlo na všechny vaše zájmy které vás baví. Tyhle všechny radosti jsem cítil ve chvíli kdy se mi ona vrátila.. Držela mě pevně a nahlas se smála. Nevysmívala se mi. Byla prostě praštěná jako vždycky. Tak jak jsem jí miloval. Její vůně, kůže, pevnost jejího těla, jemné vlasy. Polibky které mi vsázela do vlasů. Neznám nic dokonalejšího.. Věděl jsem že teď už mi jí nikdo a nic nevezme. Skončilo to. Všechny trápení a nastráhy života. Byla moje už navěky.
Zvedla se. Tak pojď ty lenochu. Máme práci. Necítíš?
Cítil jsem. Jen jsem jí prostě nechtěl už nikdy pustit.
No tak Adriene. Máme na sebe celou věcnost! Pojdmě si zalovit!!
Nemohl jsem se neusmát jejím výlevům a té bojové jisrky v očích.
Celá ona. Co na tom že já tu trpěl to počká. Ale za to jsem jí miloval snad ještě více..
Ti dva jsou si souzeni vaše božstvo.
Ale no tak Nathanieli... Vždyť to jsme přece vždycky věděli.. Jen na to museli přijít i oni., usmál se.
Je to vtipné.
A co Marrinetto?
Utíkají před námi, začala.
Jen aby nás našli dříve, dokončil jsem větu a oba jsme se pousmáli.
V ruce se jí objevil rudý luk a šípy, zatímco já se měnil do své lovící podoby.
Můžeme, drahý kocoure?
Dáme si závod, drahá beruško!
