Už zase slyším tu píseň. Je to spíš takové pobrukování. Zní zvláštně, ale ten hlas..
Šel jsem lesem. Rád chodím domů přes les. Ale dnes to bylo jiné.. Jasněže je to jiné tupče když ses ztratil, povzdechl jsem si. Občas nemám svou mysl rád když vidim jak semnou mluví. Rozhlédl jsem se. Super a teď mám dělat jako co. A pak jsem to uslyšel, slabé vzlyky. Šel jsem podle zvuku vzlyků a našel jí tam. Ležela pod stromem, schoulená do klubíčka hlavu schovanou pod pažemi. Byla drobná, ale její tělo vyzařovalo jakousi sílu a energii. Ve tmě jsem si nebyl jist ale měla dlouhé černé vlasy a červené šaty. Vedle ní ležel.. Vážně je to luk a šípy? Zavzlykala hlasitěji, což mi připomělo že bych jí měl nabídnout pomoc. Má dámo, jste v pořádku? "Vážně jsem teď cizé dívce řekl má dámo?". Vzhlédla a já zkameněl. Byl jsem na zemi tisíce let, a přesto byla to nejkrásnější co jsem kdy viděl. Měla nádherné velké modré oči, jako tajemný oceán, les v noci, jako nádherná noční obloha, olemované dlouhými černými hustými řasami. Byla jako mořská víla, jen mě v těch očích utopit. Měla ostré ale přitom velmi jenné rysy. Krásny rovný nos který by jí záviděla i Kleopatra. A ty její rty, tak plné a červené... Znal jsem ji. Znal jsem jí celý život. Ale nedokážu vysvětlit odkud. Neznal jsem její jméno, neslyšel její hlas. Ale jako kdyby semnou strávila každý den mé věčnosti. Vim že byla cizí, ale také vím že tu semnou byla odpočátku.. Je to tak matoucí..
Neříkala nic, jen se na mě dívala pohledem jako kdyby našla něco dlouho ztraceného. V té chvíli jsem si všiml její nohy. Probudil jsem se s tranzu. Proboha. Jsi v pořádku? Bolí to? Mohu ti pomoci? Na lýtku měla ránu až na kost... Nic neřekla, jen unaveně přikývla. Jak se ti to stalo? A tehdy poprvé promluvila. Spadla jsem na kámen. Řekla s pobaveností a bolestí v hlase. Sakra co to je? Jako kdybych i její hlas znal více než svůj vlastní. Jako kdybych ho každý den slýchával. Pousmál jsem se, no je pravda že tohle se přece lidem stává každý den řekl jsem s ironii. Usmála se ještě více a mě nadskočilo srdce. Je takový úsměv vůbec zakonej ? Neměla by na něj mít zbrojní pas? Pojď pomohu ti na nohy. Zvedl jsem jí ale hned se podlomila v kolenou. Tak takhle to asi nepůjde maličká, mohu tě vzít do náruče ma dámo? " vážně Adriene? Vážně? Už zas?" Zvedl jsem ji bez čekání na odpověď. Jen se mě chytla kolem krku, vyčerpaně se usmála a řekla : jistěže můžeš černý kocoure. V tu chvíli jsem ztuhnul... To jméno také znám. Ale opravdu nevím odkud.
Cítila jsem ho. Jeho energie mě obklopovala. Konečně jsem ho po tak dlouhé době našla. Jak dlouho jsme bez sebe? Tisíc let? Má píseň sílila. Cítila jsem to, slyšela jeho vzdálené kroky ve své mysli, jeho dech i srdce. A pak jsem zakopla o větev a spadla na kámen. Je tohle možné? Jsem x milionů stará magická bytost a zakopnu v lese o větev. Začla jsem plakat. Jsem vyčerpaná, bez něj každý den slábnu. Kdyby to prokletí nezamaskovalo jeho existenci nemusela jsem vynaložit tolik síly na toho ho najít. Pokud ho nenajdu, budu obyčejný člověk. A pokud si na vše vzpomene, úmřu na zlomené srdce. "Má dámo, jste v pořádku?"
Je tady...
Vzhlédla jsem nemohoucí říct jediné slovo, byl přesně takový jak si ho pamatuju. "Jasněže bude stejný ty miliony let stará trubko, vždyť nestárnete". Vážně nemám ráda svoje myšlení. Byl krásný, zlaté střapaté delší vlasy, oči barvy smaragdu, vysoký, štíhlý ale silný, jeho oči postrádali jiskru z lovu kocoura, to jim ale neubralo na kráse ani o píd. Díval se na mě jako já na něj a mě zamrazilo. Zatracené prokletí. Tisíc let jsem si odpykávala svůj trest tím že jsem si pamatovala vše, zatímco jeho "trestem" bylo na vše zapomenout..
