To už jsem se zase ztratil? Co je to dneska za den.. Šel jsem po nějáké neznámé ulici. Kolem mě se motali lidé kteří šli domů opilý z klubu.
Ještě pořád jsem byl znatený z toho co jsem viděl. "Páni Adriene, ty musíš být fakt starej" pro sebe jsem se zasmál. Chtěl jsem být už doma. Byl jsem od ní daleko.. Chyběla mi... Věděl jsem že pod všemi slupkami ztráty paměti je mojí největší láskou. Sice to bylo takové vše zastřené a pořád jsem si nic nepamatoval, ale když jsem si vybavil útržek vzpomínky bylo mi to jasné. Ten pocit. Nikdy jsem nic necítil. Jistěže se na mě otáčela vždy spousta dívek, některé byli i doopravdy hezké, ale mě to nechávalo chladným. Byl jsem tisici letý panic. Teda dobře teď jsem si uvědomil že mi je asi více let, ale pokud jsem nic neměl s mou dámou, tak asi fakt jsem. Pořád tu byla ale ta otázka ohledně oné kletby. Proč a jak vznikla. Cítit její emoci bylo těžší když jsme byli tak dlouho od sebe, ale přeci jen je jasné že to byla lež. Musím na to časem přijít.
Kde je tak dlouho. Déšť smáčel ulice Paříže, lidem to ale vůbec nevadilo. Chodili po venku řvali a smáli se. Tak jako dříve my dva. A tak jako ještě jiný pár.
Rok 1000.
Procházeli jsme se s Natanielem
Po krásných plážích v Řecku. Věděla jsem že neni obyčejný, už jen protože žil 100 let. Ale nikdy jsem se neptala kdo je nebo co. On se také nevyptával. Říkával mi básně z knih které znal, poézie o lásce, kráse a hrdinství. Bylo hezké a uklidnující ho poslouchat. Když byl kocour semnou také byl něžný a citlivý. Sice z poézie a kultur neznal nic. Ale přesto se ke mě choval jako ke královně. A i přesto jak moc naše láska a spojení bylo silné, pořád tam byl lov, smrt, smutek. Začínalo mě štvát i to že nám nikdo nedal na výběr než být spolu.
Byli jsme spolu dlouhé hodiny. Seděli jsme na skalách a pozorovali západ slunce. V té chvíli mě Nathaniel vzal za ruku.. Nebránila jsem se, tehdy mi to přišlo správné. Dívali jsme se na sebe dlouze, moje temná modř s modří azurovou. Zvedl se a políbil mě. Cítila jsem že se kousek něčeho ve mě odlomil. Necítila jsem Adriena celou svou osobností. A upřímě? V tu chvíli mi to bylo uplně jedno.
Další dny plynuli jako voda. Víc času než s Adrienem jsem ho trávila s Nathem. Každý den jsem se víc a víc kocourovi vzdalovala. Ze začátku si ničeho nevšiml. Potom začínal pojímat podezření.. Kde jsi byla má dámo? Pročistit si hlavu od duší Kocoure.. Tohle byla má každodení výmluva. .
Něco se děje Marrinetto. Přišel ke mě a vzal mě za ruce. Podívej se na mě!
Podívala jsem se. Zalapal po dechu..
Ja-jaktože nic necítím? Jak to myslíš?
Necítím z tebe lásku ke mě... Jsi prázdná... co se děje?! Marrinetto odpověz! Vypadal strašně, jako jeho oběti před tím než ukončil jejich trápení, jeho oči se zaleskli. Proboha ne tohle ne. Adriene. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní. Nic se neděje, musela jsem mu lhát, i když jsem ho nemilovala tak jako dříve vidět ho takhle ničilo mou duši. Prostě je nějáké špatné období Adriene, nic o našem původu nevíme, nevíme jestli se někdy spojení mezi námi časem ztratí, ale slibuju ti že bych tě nikdy neopustila Adriene. Tohle přejde, nevíme proč to takhle je ano ? Neboj se.. Vzhlédl. Tahle má lež ho trošku uklidnila. Stále mě miluješ má dámo? Stále tě miluju kocoure.. Za tohle bych měla schořet v pekle. A taky že jsem tam pak tisic let hořela...
Věděla jsem že mě stejně podezíral.. I když jsem přestala jeho emoce skoro cítit věděla jsem že není hlupák. Každým dnem byl skleslejší, už se mě skoro na nic ani neptal. Když jsme lovily neviděla jsem ten chtíč v jeho očích jako vždy.. Jeho oči potemněli, už nesvítily.. Nenáviděla jsem se za to co mu dělám, ale nemohla jsem jinak. Milovala jsem Natha. Milovala jsem to že miluje mě. Milovala jsem na něm vše už jen z toho důvodu že jsem si ho mohla sama vybrat. Jenže jsem mizela od kocoura mnohem častěji, a vracela se pořád déle a déle.. Jednu noc to už prostě nevydržel...
Měli jsme spolu tajné stavení kde jsme se scházeli. Vždy jen ve vší početnosti. Pár letmých polibků a doteků. Spíš to bylo o duši než o těle, četl mi knihy hrál na klavír, vyprávěl mi strašidelné příběhy co slyšel po světe. Sním to bylo prostě jednoduché. A ten večer začla opět bouře. Tahle ale nebyla dravá a příjemná jako ta s Kocourem, byla neklidná divná a strašidelná. V srdcích vzbuzovala strach že přichází něco špatného. Dívali jsme se na ní z okna. Nejdřív stál Nath vedle mě, ale po chvíli se přemístil za mě a objal mě. Srdce mi poskočilo. Hladil mé ruce, a začel líbat v zádu na šiji. Co se stalo pak asi nemusim vyprávět. Ale bylo to jiné. Ve finále když mě opustilo chtíčové opojení se mi to nelíbilo. Nebylo t vášnivé milováni jako s Adrienem. Bylo to zvířecí, jako kdyby přitom nepoužil žádný cit. V tom jsem ucítila jak se mé srdce rozpadá na kousky. Ale věděla jsem že tahle bolest není má vlastní...
