Train ~ Vlak

Home Prison ~ Domácí vězení

[ČTVRTEK]

~Rosemary~   

    Doma jsem byla ještě za světla, takže mě opravdu překvapilo, když jsem otevřela vstupní dveře a v nich stála do ruda rozzuřená máma. "Kdes byla?" vyjela na mě. Já na ni jen nechápavě zírala, což ji ještě víc rozzuřilo. "V novinách psali, že v posledním týdnu době se stratilo asi dvacet teenagerů! Víš, co to znamená?" ječela na mě. Hm, takže ty vlaky jsou novodobá záležitost, pomyslela jsem si. "Rosemary, posloucháš mě?" Máma se na mě výhrůžně podívala. Sakra, když mi mamka řekne celým mým jménem, je to zlý. Hodně zlý. "Promiň, jen jsem přemýšlela, jakej trest mi udělíš za to,  že přijedu o dva vlaky pozdějc, tudíž o jednu hodinu a ani se mě nezeptáš, co jsem dělala nebo kde jsem byla!" Vpálila jsem jí ty slova lhostejně a přitom ledově do obličeje. Nehodlala jsem ani o píď ustoupit. Máma se zatvářila zděšeně.     Vždycky jsem se k ní chovala jako hodná, milá a malá holčička, která když něco provedla, hned přijmula poslušně trest a v tichosti a bez obličejů si ho odpykala. Tak teď se to změnilo. Už taková dávno nejsem. Než máma něco stačila znova říct, s bezcitností v hlase jsem dodala: "Nejsem už žádný pětiletý děcko, který bude dělat jenom to, co mu někdo řekne. Chci se třeba projít v parku, koupit si něco v obchďáku, jít na rande..." Do posledního příkladu mého volného času jsem dala tolik lhostejnosti, kolik jsem jen dokázala, až mě to samotnou překvapilo. Mamka tam tak chvíli stála, než se napřáhla a vrazila mi jednu pořádnou facku. Jelikož jsem přesně tuhle reakci čekala, ani jsem nepohla hlavou. Ani jsem se nechytla za tvář tam, kde mi přistála její ruka.

    Když to uviděla, zatvářila se stejně neústupně jako já a pak po dlouhé době prolomila ticho: "Máš na dva týdny domácí vězení. Ze školy půjdeš rovnou domů a žádné rande a podobné věci." V jejím hlase jsem slyšela zděšený podtón, nejspíš z toho, že jsem se začala chovat adekvátně svému věku, alespoň co se chování k rodiči týče. "Vždycky jsi chtěla, už od mých osmi let, abych se nechovala jako malej spratek. Ale to moc dobře nešlo, když ses ty tak chovala ke mně! A teď se divíš, že se chovám jinak, když už jsem konečně slepila svoje rozebrané sebevědomí a začala se chovat podle tvých slov 'správně' a konečně začínám nějak žít, ty mi v tom zabraňuješ. Myslíš si, že jsem opravdu tak psychicky labilní a neschopná toho, abych byla v bezpečí, když sis sama vštěpila do hlavy, že jsem malý dítě co se o sebe nedokáže postarat?" Každou větou jsem zvyšovala hlas a poslední jsem skoro zařvala. "Stačí ti tenhle psychický posudek někoho, který si něco takového sám zažil, na to, aby ses ke mně přestala chovat jako k malýmu děcku a začala respektovat to, ŽE JE MI UŽ ČTRNÁCT?" Teď už jsem byla dost rozzlobená na to, abych i křičela - a taky že jo.

    Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje a zabouchla dveře. Ne nějak extra hlasitě, protože jsem je nechtěla rozbít - byly už docela staré- a v mobilu si našla Malcolmovo číslo. Ani jsem nevěděla, že jeho číslo mám.  Sms-ka zněla:

    Ahoj Malcolme, tady Ro. Mam dobrou a spatnou zpravu. Spatna zprava -  mam zaracha, navsteva nemocnice nebude. Dobra zprava - mam dalsi stopu. Ahoj zitra ve skole, Ro

    Cítila jsem se hrozně. Když už jsem na něco přišla (vlastně Malcolm), dostanu domácí vězení na dva týdny. Ale určitě by se ten trest dal obejít.

Druhá část nebyla - omlouvám se, zlobil internet. Po dlouhé době (zase) jsem přidala další díl. A teď se bude čekat zase dlouho :(. Konkrétně až do konce prázdnin, pokud nebude v kempu wi-fi (kdo byl v kempu s wi-fi je pán :D). Budete to mít jako dárek na začátek školního roku  :). Syrah