Train ~ Vlak

Almost Errored ~ Skoro Chybně

~Rosemary~

[ÚTERÝ]

    "Chci vystoupit. Hned." Začínám být nervózní, protože Dominikovo uvítání nevypadalo jako žert. Možná, že to je opravdu jenom dost nepovedený vtip. Možná.
    Dominik se na mě skepticky podíval a zeptal se: "Jsi vpořádku?" Pak mu nejspíš došlo, že tu nemám co dělat.  "A sakra. Sakra, sakra, sakra!" zakleje a podívá se na mě. V jeho očích jsem uviděla něco, s čím jsem se zatím potkala jen u jednoho člověka; Malcolmův pohled pro přitáhnutí pozornosti obdivovatelky; jen trošku jiný. Teď jsem zase zasakrovala já, ale jenom vduchu.
    Položil mi obě ruce na ramena a upřeně se mi zadíval svými tmavými tůněmi do mých hnědo-zelených očí. "Neboj, dostanu tě odtud," prohlásil, stále se hlouběji zarývající svým pohledem do toho mého, který ale každou chvíli cukal a koukal jinam,  jen ne na Dominika.
    Skoro výtězoslavně, s vztyčeným prstem pronesl: "Před takzvaným dead endem je ještě jedna zastávka pojmenovaná 'Výstup pro strašpytli', kde budeš moct vystoupit. Jinak se to tam jmenuje Soapsville." Ulevilo se mi, protože mluvil o stanici,  na které jsem chtěla vystoupit.
    Najednou jeho výtězoslavný pohled zmizel a vystřídal ho smutek. Beznaděj a upřímný, neutuchající smutek.
    Bez jediného slova se vydal k jedné volné čtyř-sedačce a chvíli jen tak seděl, já naproti němu; ale žádné trapné ticho.
    Možná, že mu ten pohled oplatím, ale trošku jinak.

~Malcolm~

[ÚTERÝ]

    Poslední hodina byla prostě nejlepší! Jenom přes uličku seděla ta nejlepší holka z ročníku. Neustále na mě kouká, jako kdyby bych byl objekt X v jejím výzkumu. Slyšel jsem, že chce být psycholožka, samozřejmě to na věci nic nemění. I když to má něco do sebe.
    Asi má o mě docela nevalné mínění, vyhýbá se mi a po hodině do mě bez omluvy vrazila, až jsem se svalil na zem. Možná jí štve, že jsem chodil s většinou holek ze třídy. Nejspíš si myslí, že my na holkách, se kterýma jsem chodil, nezáleželo. Ve skutečnosti jsem jenom hledal tu pravou, ale nepravým způsobem.

~Rosemary~

[ÚTERÝ]

    Ve vlaku panovala ponurá atmosféra. Dominik vypadal, jako když se zdráhá na něco zeptat. "Tak se mě zeptej, vím, že chceš." řekla jsem mu a krátce se usmála, než moji mysl zaplavilo uvědomění. Tohle je vlak sebevrahů a on je sebevrah.
    "I když nevím, jak jsi poznala, že se tě chci na něco zeptat, ale to je teď jedno..." ještě chvíli váhal, než pronesl slabým, sotva slyšitelným hlasem: "Zůstaneš se mnou ve vlaku?"
    Zastavil se mi dech. Vduchu jsem si představovala jeho objetí, polibek, poslední chvíli života jen s ním - s Dominikem. Nebyl o moc vyšší než já, narozdíl od Malcolma, který byl snad o hlavu větší.
    Zarazila jsem se. Proč myslím zrovna na Malcolma, když je tu někdo jako Dominik? A proč sakra uvažuju o sebevraždě s klukem, kterého znám sotva půl hodiny? 
    Mé rty už začaly pomalu vyslovovat slovo ano, ale místo toho jsem trpce Dominikovi oznámila: "Ne, nezůstanu. Nechci ti nic nalhávat - předtím jsem poznala, že jsi se chtěl na něco zeptat, protože se zajímám o psychologii.  A lidé, kteří chtějí dobrovolně skoncovat se životem, nejsou na tom psychicky zrovna nejlíp. Radši vystup se mnou; vždycky se najde nějaké řešení. Vždyť je ti patnáct! Tak se sakra vzchop!"
    Do posledních vět jsem dala příliš mnoho vzteku, než jsem chtěla, ale i tak to s ním nehnulo.
    Ucítila jsem, jak vlak začíná pomalu zastavovat. Dominik se na mě podíval a se smutkem mi řekl: "Nevystupím, ale to nic. Chápu tě. Ale slib mi jednu věc: vyřeš záhadu kolem těch vlaků." Upřímnost mu přímo tryskala z modrých očí, až jsem se málem rozvzlykala. Pohladil mě po paži a ještě dodal: "Víš Rosemary, já mám rakovinu a zítra mám zemřít." Už jsem si nepomohla a z očí mi vytryskly slzy. "Mimochodem, tvé jméno jsem si přečetl z tvého batohu." zkusil zvolnit atmosféru a ukázal na popruh na batohu, kde bylo mé jméno opravdu napsané. Neměla jsem ráda, když mě někdo oslovoval Rosemary, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
    "Dobře," řekla jsem s potlačením dalšího vzlyku, "vyřeším tu záhadu a přijdu tomu na kloub." Zkusila jsem se nepatrně usmát, ale vyšel z toho jen úšklebek. Dominik se na mě také usmál (mnohem lépe než já na něho). Pak mě objal a přitom mi do ucha pošeptal: "Díky za všechno Rosemary, díky za všechno." Vděčně mi ještě jednou opětoval úsměv a stiskl tlačítko pro otevírání dveří.
    Stála jsem na prahu vlaku a naposledy jsem se otočila k Dominikovi.  Ve chvíli, kdy jsem chtěla vykročit, Dominik ke mně přistoupil a lehce mě políbil na rty. Pak se odtáhl a já vylezla z vlaku.
    Dveře se zavřely a já - pohlcená v myšlenkách a rozhodnutá vyřešit záhadu tajemných vlaků - jsem se vydala domů.