Pro tebe zemřu M'lady...✔️

° 24 ° Uff

Marinette

To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Jeho krásné zářivé vlasy se začaly mastit a rozcuchávat. Jeho krásné a kdysi smaragdové oči plné jiskřiček, byly nyní prázdné a bez života. Ten o něhož jsem kdysi tolik stála a toužila po něm, mě nyní zachránil. A možná tím i celou Paříž.

Adrien tam ležel a tupě zíral do země. Byl vysláblý a plný utrpení. On se kvůli mně obětoval a nyní je z něj žebrák. Už jsem nesnesla další pohled na něj. Prosil o smrt a ukončení tohoto muka. Odvrátila jsem zrak a ze všech sil bránila slzám téct.

Nechci aby trpěl. Ale můžu to zastavil jedině tím, že přemůžu Brumbála. Naposledy jsem se na něj ohlédla a poslala mu vzdušnou pusu. Potom jsem se jen s výrazem plným vzteku vydala proti němu.

Pohled mi oplatil s jemným a zákeřným úsměvem. Začal po mně vrhat rány a já se vyhýbala. Teď mi to šlo lépe. Měla jsem totiž cíl a motivaci. A to Adriena.

Když už jsem byla těsně u něj, švihl znovu. Saltem jsem se vyhla té ráně a zezadu se ho snažila omráčit. Oba dva jsme byli odhodlání to nevzdát.

Vyskočila jsem do vzduchu a kopla ho. Trochu se zapotácel a ihned mi ránu vrátil a to s větší silou. Odletěla jsem a bouchla se zase do těch zad. Sykla jsem, ale přesto jsem vstala znovu.

„Pojďme to urychlit...Štěstíčko!“ mrštně jsem vyhodila mé yo-yo, ze kterého vypadl deodorant.
„Ten by se ti šikl...,“ protočila jsem očima.
„Nějakou voňavkou stejně nezakryješ smrad té fetky, na kterou tě proměním!“ zavřel.

Vůbec jsem mu nevěnovala pozornost. Jen jsem se rozhlédla po okolí. A potom mě něco napadlo...
Deodorant, Vánoční stromeček, dítě s prskavkou a kapesník.

Rychle jsem se rozeběhla směrem k Vánočnímu stromečku. Vánoce se blížily. Vyskočila jsem nahoru a popadla jednu ze svíček. Stále jsme za sebou cítila jeho kroky blížící se ke mně. Jakmile jsem dorazila k tomu děťátku, popadla jsem jeho prskavku. Začalo plakat, ale stejně mu ji vrátím.

Nakonec jsem zastavila a všechny mé věci držela v rukou.
„Takhle jednoduché to nebude hmyze!“ ufrkl jsi. Štěstíčko mě nikdy nezklamalo...

Prskavce už docházel čas, tak jsem ji rychle přiložila ke knotu svíčky. V ten moment se Brumbál rozeběhl ke mně. Ruce se mi třepaly a knot né a né chytnout.
„Notaak! Dělej...,“ šeptala jsem si pro sebe.

Zbývaly jí poslední sekundy do vyhoření. Brumbál už byl skoro u mě. Srdce mi tlouklo jako o závod a já jen nervózně přihlížela. Všichni kolemjdoucí se na mě zděšeně dívali. Polkla jsem.

Brumbál ke mně natáhl ruku s kapesníkem. Uslyšela jsem zděšené výkřiky. Byl jen tři metry ode mě. Byla jsem strašně vystrašená. Mé oči přebíhaly z osoby na osobu, až narazily na ty kdysi smaragdové oči. Viděla jsem, že mě pozorovaly. Cítila jsem tu energii co mi předávají.

V duchu jsem se usmála a to mi dodalo sílu. Když byl Brumbál metr ode mě, knot chytil. Rychle jsem natáhla ruku se svíčkou před sebe. V ten moment padouch vypustil ránu. Já jsem natáhla i deodorant a stiskla. Plamen svíčky se zvětšil a svými plameny švihal všude okolo.

Malá jiskřička dopadla na kus té látky a začala hořet. Během chvíle kapesník zuhelnatěl a vyletěl z něj akuma. Rychle jsem ho chytila. Stihla jsem to tak tak, protože mě jeho rána zasáhla.

Cítila jsem slábnoucí ruce a zavírající se oči. Ze všech sil jsem nakonec vyhodila deodorant.
„Kouzelná Beruška!“ brnění rukou přestalo a kouzlo pominulo. Vše se vrátilo do normálu. Nakonec jsem vypustila běláska ven z yo-ya.
„Měj se hezky motýlku.“

Nahlas jsem si oddychla. To bylo o fous..
Podívala jsem se na místo, kde předtím ležel Adrien. Teď tam nebyl! Zděšeně jsem se rozhlížela okolo až jsem narazila na Kocoura.

„Kocoure honem! Kde je Adrien?!“ vykřikla jsem.
„Ehm...neboj, byl vystrašený tak...jsem ho hodil domů,“ zvláštně se usmál.
Spadl mi kámen ze srdce. Ten se tam však ihned vrátil, když mé oči zavadily o ty černé.

Už vím, kde jsem je viděla. Opět se mi vybavila ta noc, plná hrůzy. Celá jsem se začala třepat.
Kocour ztuhl na místě. Bylo vidět že to v něm vře.

„TY!! TOBĚ NESTAČÍ ŽE NEJDŘÍV MÁLEM ZNÁSILNÍŠ MARINETTE!! TY JEŠTĚ OHROZÍŠ CELOU PAŘÍŽ A TO SAMÉ I MÉ BROUČÍNCE!! HAJZE!!“ řekl a byl celý ve stresu. Měl zabijácký výraz v obličeji.

Rozeběhl se proti němu.
„Ne! Nedělej to ještě horší!“ zastavila jsem ho. I když bych si to strašně moc přála, jsme superhrdinové, ne vrazi.
Jakmile jsem se dotkla jeho ramene, lehce se uvolnil. Zapípalo mi mirákulum.

„Pojďme už radši..,“ řekla jsem a odtáhla ho odtamtud.
Čím jsme byli dál, tím více se Kocour uklidňoval. Nakonec jsme se ale museli rozloučit.

Skočila jsem oknem do mého pokoje a detransformovala jsem se. Poté jsem Tikki hodila sušenku.
„To bylo vážně těsné Marinette. Nebýt Adriena, celá Paříž by byla v Lišajově moci,“ řekla ustaraně moje kwami, zatímco chroustala sušenku.
„Měla bych mu jít poděkovat..,“ řekla jsem a otočila se na Tikki, která jen přikývla.

Opět jsem se transformovala a utíkala až k sídlu Agrestů. Vyskočila jsem na římsu a zaťukala na okno. Objevil se v něm ten krásný blonďák a usmál se. Otevřel mi okno a já tam vklouzla.

„Adriene... Přišla jsem ti poděkovat. Nevím jestli si to pamatuješ, ale zachránil jsi mě. A vlastně i celou Paříž! Bez tebe bychom to nikdy nedokázali. Obětoval jsi se. Nevím jak ti poděkovat..,“ řekla jsme s pohledem do země.

Adrien trochu zčervenal.
„Rád jsem pomohl,“ řekl tím vychovaným tónem. Kývla jsem.

Potom nastalo to trapné ticho. Ani jeden z nás jsme nevěděli co říct. Jen jsem tam stáli a tupě si zírali do očí. Ticho se prohlubovalo a já stejně jako on, jsem začínala rudnout.

„T-tak já u-už půjdu...,“ řekla jsem nervózně, když jsem se už konečně odhodlala.
„J-jo jasně!“ řekl úplně stejně a já proskočila oknem.

Hloupější větu jsi nemohla už ani vymyslet, co? Nakonec jsem se dostala domů, kde jsem si konečně ulehla do mé teploučké postele.

Po pár minutách mě ale vyrušil skřípot mých padácích dvířek.
„Musím ti něco říct...“