Pro tebe zemřu M'lady...✔️

° 34 ° Led

Adrien

Po pár minutách jsem se konečně trochu uklidnil. Nesmíš se hlavně poddat svým emocím. Popadl jsem oba dva kwami a dal je do tašky. Rychlostí blesku jsem utíkal k Mistrovi. Po cestě začalo opět pršet.

Kapičky mi sjížděly po kůži a vytvářelo to dojem pláče. Ne jen vytvářelo.. V dešti se stalo tolik věcí..

Doběhl jsem rychle k Mistrovi. Schody jsem bral po dvou a aniž bych zaklepal, jsem vtrhnul do jeho místnosti. Mistr seděl uprostřed koberce a díval se na mě.

„Konečně jsi tu Adriene, honem pojď,“ zvedl se a zamířil k nějaké krabičce.
„To je zvláštní. Je to poprvé, co jsem tu u vás pro mirákulum,“ zvědavě jsem ho pozoroval.

„Ne jen mirákulum. Ty jich potřebuješ více,“ řekl a podal mi mezitím to svoje.

Mezitím jsem se chopil i dalších. Liščího a včelího.
„To jsou všechny. Na další ještě nejsi připraven. A u pavího...nechci riskovat...“ Vytáhl ho a prohlédl si ho.

„Děkuji vám. Nejen za to,“ řekl jsem a pomyslel na ten deštník. Ihned jsem tu vzpomínku vytřásl z hlavy. Postavil jsem se a zamířil si to k dveřím.

„Je mi to líto Adriene.“ Otočil jsem se na něj.
„Prosím, hlavně se nenech smést pocity. Závisí na tobě celý svět,“ řekl sklesle Mistr.
„A teď jdi a zachraň svět.“ Věnoval jsem mu lehký úsměv a potom jsem jako Kocour rychle opustil pokoj.

Běžel jsem co nejrychleji jsem mohl. Bral jsem dvakrát více deště a taky námahy.

Nejdříve jsem doběhl k Chloé. Bez varování jsem vtrhl do jejího pokoje. Seděla tam v křesle s hromadou kapesníků. Hned jak mě spatřila se jí podlomila kolena. Znovu se rozbrečela a rozeběhla se ke mně.

Vrhla se mi kolem krku a vzlykala.
„J-je mi to m-moc líto Adriene..,“ vzlykla.
„Měla jsem se vás zastat. Ona mě ale zlomila. Nebyla jsem dost silná. O-omlouvám se,“ řekla stále v mém objetí.

Lehce jsem si jí odtáhl.
„Není to tvá chyba. Taky mě zlomila. Taky jsem utekl. Teď, to ale můžeme změnit,“ dal jsem před ní krabičku.
Setřela si slzy a popadla ji.
„Všichni ale ví, že je Beruška,“ řekla sklesle.
Lehce jsem se zarazil. Na tuhle „maličkost“ jsem úplně zapomněl.

„My to všechno zvládneme. Možná nemáme Berušku, ale máme něco víc,“ řekl jsem s nadějí. A to je přesně to, co máme. Máme naději a jeden druhého.

Možná že nejsme nějak odvážní a stateční. Bojíme se. Ale i přes to, si pro tebe jdeme Mari. Získáme tě tak či tak. Pro tebe Mari.

Chloé si rychle to mirákulum nasadila  a potom jsme jako dva superhrdinové vyskočili jejím oknem. Bylo to zvláštní. Místo ní tam byla Queen Bee. Celý svůj život, jsem vedle sebe měl Berušku a teď.. Ji mám dál, než bych chtěl.

Doběhli jsme až k Alye před okno. Vtom se mě ale zmocnil strach. Vždyť.. ona to vlastně zavinila. Ona nás všechny ranila. Nezaslouží si to. To všechno je jen kvůli ní.

„Každý si zaslouží druhou šanci,“ šeptla Chloé. Rychle jsem se na ni otočil.
„Já ji získala taky a to jsem dělala horší věci. Ona za to nemůže. To všechno Lila. Ona byla zmanipulovaná. Alya by tohle nikdy neudělala. Musíš jí věřit, dát jí šanci,“ pohlédla na mě.
„Tak jako mně.“

Nadechl jsem se a skočil dovnitř. Alya tam klečela s Ninem v objetí. Slzy se jim jenom valily. Alya taky naříkala.
Bylo vidět, že je slabá. Ona to tak vážně nechtěla. Ona si nezaslouží tolik trpět.

„Vím, co se stalo,“ řekl jsem a oba zvedli své až červené uslzené oči.
„Není to vaše chyba. Jen jste se nechali zmanipulovat. Nemohli jste vědět, že je Beruška. A ona to nemohla nijak dokázat. Nemohla nijak dokázat pravdu,“ řekl jsem a natáhl krabičky.

Oba mě stále slzavě a překvapeně pozorovali.
„Udělejte to pro ni,“ šeptl jsem. Alya se opatrně zvedla a šla ke mně. Tesně přede mnou zastavila a prohlédla si mě. Potom mi skočila kolem krku. Objetí jsem jí oplatil.

„Děkuji,“ šeptla do mého obleku. Potom si jen vzala krabičku a transformovala se. Nino tam celou tu dobu jen seděl.
Kývnul jsem na něj. Opatrně se zvedl a vzal si krabičku.
„Nikdy si neodpustím, co jsem řekl svému kamarádovi,“ řekl když se transformoval.

„Já ti už odpustil bro,“ řekl jsem.
Nino na mě vytřeštil oči.
„Nic neříkejte. Vysvětlím vám to cestou. Teď makejte!“ zavelela Queen Bee.

Všichni jsme vyskočili zase oknem ven a utíkali po našich oblíbených střechách. Celou cestu jim Chloé vysvětlovala to, že jsem Adrien, a že o tom věděla a další. Zkrátka všechno.

Všude bylo pusto. Nikde žadní lidé ani ptáci. Jen zvuk dopadajících kapek deště, tlukot našeho srdce a náš zrychlený dech.

Doběhli jsme až k parku. Nikdo tam nebyl.
No taaak. Broučínko, kde jsi?
Na to se ozvala rána. Běželi jsme ihned k ní. Doběhli jsme až k Zimnímu stadionu. Tady, jsme já a Mari společně s Lukou a Kagami, bruslili.

Vtrhl jsem dovnitř. Mari tam stála uprostřed a držela ten nůž, co kdysi propíchl mého tátu. Rychle se na nás otočila a prohlédla si nás. S očí jí stále tekly krvavé slzy. Všechny si nás smutně prohlídla, jakoby si přála tam teď stát s námi.

Tělo se jí lehce zacukalo a ona začala kroutit hlavou. Slyšel jsem její přidušené vzlyky, které přes stehy nemohly ven. Pomalu se po ledě rozešla. Až teď jsem si všiml, že tam sedí chlapec. A ne jen tak ledajaký. Byl to Luka. Ona k němu přišla a chytila ho za vlasy.

My všichni jsme tam jen tak stáli a přihlíželi. Byl jsem moc vystrašený na to, abych udělal další krok.
Ona opět zatřásla hlavou a slzy jí začaly stíkat dvakrát rychleji. Stále vevnitř křičela a volala o pomoc. Bolestné křiky jí uvízly v hrdle stejně jako vzlyky.

Ona jen chytila pevněji jeho vlasy. Luka přes pásku nemohl křičet. Nemohl nic dělat. Cukal sebou a slzy se mu jen valily. Byl strašně vystrašený.

Mari se nadechla a najednou trhla ostřím. Ostří prošlo skrze jeho krk. I přes pásku zazněl jeho bolestný a trpící výkřik. Nohy se mi podlomily. Hlava se mi zamotala a já se snažil dýchat. Na tváři mu zůstaly ty jeho vystrašené a vykulené oči.

Chytil jsem se za pusu a dusil v sobě výkřik. Slzy se mi dostaly na povrch a já byl neschopný něco udělat. Alya se honem schoulila k Ninovi. Mari tekly slzy a tělo se jí třáslo. Ostří od krve otřela do jeho kytary, kterou měl u sebe a bolestí zavřela oči.

Strašně trpí. Je jiná než ostatní. Jakoby si to všechno uvědomovala..

Potom se na nás opět podívala s výrazem plným bolesti a utrpení. Nemohl jsem se stále z toho dostat. Tohle už není padouch, to je vrah. Když byl můj otec zlý, kdo je potom dnešní Lišaj?

Její oči narazily na ty mé. Vnitřně mě volala o pomoc. Křičela o útěchu. Lukovo tělo se skutálelo na zem a ona rychle odvrátila zrak.

Z jeho pootevřené pusy mu vytíkala krev a on měl stále otevřené oči. Když se na něj někdo podívá, už navždy v nich uvidí ten strach...