we met in tokio / cz

twenty seven

Byl jsem tady zase. Jako před několika měsíci. Před tím, než se v mém životě objevil on.

Domov, to jediné mě vždy chránilo.. Ovšem takový pocit už o nic déle nemám. Mám pocit, že i tu mi ho všechno připomíná.

Povzdechl jsem si a začal si zouvat boty.

Cítil jsem, jak jsou mé tváře zaschlé od bolestivých slz. Rudé oči, slepené řasy a bezmoc vyjádření jakýchkoliv emocí.

Vypadal jsem jako tělo bez duše. Když jsem šel, byl jsem zahleděný kamsi do neznáma a vláčel celé tělo za sebou. Byl jsem naprostá hromádka neštěstí.

Můj mozek se nezmohl na víc než na jedno bíle jako jeho vlasy blikájící slovo v mé mysli.

Tae.

Uvnitř sám sebe jsem plakal, naříkal, prosil o pomoc. Begging you to come back. Ale i přes tu psychickou zhroucenost jsem se nezmohl na jakékoliv vnější emoce.

Už jsem prostě neměl sílu.

Viděl jsem se někde ve vaně zhroucený, ležící v červené vodě a s bezvládným tělem.

Bez něj to nezvládnu. Nemůžu.

Mou pozornost si vyžádala bílá obálka ležící na kuchyňské lince s mým jménem na ní.

S naprostým nezájmem jsem ji rozbalil a otevřel popsaný popis, co se schovával vevnitř.

Zpozornil jsem hned při prvním slovu.

Oh fuck.

Hluboce jsem se nadechl a snažil se zadržet slzy tam, kde jsou.

Ehm.. Ahoj Kookie..
Nejspíš už víš, kdo jsem, hehe, tak se snad nemusím představovat.

No.. nejspíš by tě zajímalo, proč jsem odjel tak znenadání. Aniž bych ti zavolal, stavil se, aniž bych se rozloučil. Vím, nezasloužím si tě už jen tímto. Ale prosím, moc tě prosím, přečti si tenhle dopis až do konce. Mám toho hodně na srdci.