Z pekla na zem ✔️

1.

Dlouhé tři měsíce o Nivii nikdo nic nevěděl. Nenapsala jediný dopis. Rice koukal na všechny zprávy, aby hlídal, jestli tam náhodou nebude zmínka o její skupině, ale ne. Nikde nic. Vážně se o ni bál. To, co udělal, si vyčítal. Neměl se k ní tak ošklivě zachovat. Uvědomil si, jak moc ji tím ublížil. Co ji vlastně sebral. Měla konečně rodinu a její život nebyl jen o jedné osobě. Měla koho milovat, o koho se bát, s kým se radovat. A on ji to všechno sebral.
Začal sám sebe nenávidět. Pokud se jí v Jemenu něco stane, nepřežije to. Stačilo, že přišel o Marcuse.
„Přišla pošta?" zeptal se Anet, která se tvářila poněkud divně. Ruku měla za zády a kmitala očima.
„Jo, ale nic důležitýho," hodila nějaké letáky na stůl a utekla do svého pokoje. Rice jen kroutil hlavou. Otevřel lednici a vyndal si krabici mléka.
„Už zas to děláš?" napomenula ho maminka. „Kdy se konečně naučíš nalít si to do sklenky?"
„Nikdy. Za pár dní se stěhuju, tak už mi nikdo nebude nadávat," opřel se o linku.
„Vážně nás opustíš?" posmutněla. Celý život se bála, až tenhle den nastane, ale co vlastně čekala. Ricovi bylo dvacet pět. Dluhy už neměla, takže on se mohl věnovat svému životu.
„Ano, chci dospět."
„A co až se vrátí Nivi?"
„Dostanu ji zpět," prošel kolem mamky a poplácel ji po rameni.
„Snad se ti to povede, synu. Skoč prosím pro Anet a řekni ji, že ji volám," poprosila. Rice kývnul a vyběhnul schody. Otevřel dveře jejího pokoje a viděl na obrazovce od notebooku Nivii. I ona si ho všimla. Než stačil cokoliv říct vypnula videohovor.
„Anet?" šokovaně se na ni podíval. Jak to, že mluvila s Nivií? Jak dlouho to trvá? Proč mu to neřekla?
„Rici, promiň," sklopila obrazovku a otočila se k němu.
„Mluvilas s Niv?" ukázal na ni.
„Jo, voláme si a píšem od tý doby, co odjela," přiznala smutně. Nechtěla mu nic tajit, ale bohužel nešlo jinak. Nivi si nepřála, aby o ní cokoliv věděl a ona, jakožto její kamarádka, musela dodržet slib. Jenže teď bylo zatajování zbytečné. Stoupla si a ze šuplíku vyndala několik dopisů. „Jsou přeházené. Chodí si, jak chtějí," předala mu je. „Sorry, fakt mě to mrzí." Rice jen, s pohledem na dopisy, kývnul.
„Jo, volala tě máma," řekl a odešel.
Zaklesl k sobě, sedl si na postel a položil na ni dopisy. Dlouho se odhodlával vzít jeden z nich do ruky a číst. Přece jenom to nebylo pro jeho oči, ale aspoň bude vědět jak se jí daří. Vzal tedy první a začal číst.

Milá Anet,
dnes jsme dostali tu zásilku výživy. Mám strašnou radost, že se nám daří nakrmit víc dětí než jsme doufali. Všechno jde podle plánu. Včera jsem v noci nemohla spát, tak jsem se šla projít. Nevěřila bys, jak je to tady krásný. I měsíc vypadá jinak. Tolik hvězd jsem ještě nikdy neviděla. Je veliká škoda, že tu zuří boje, protože tím akorát kazí tohle přenádherné místo. Mám dost fotek, tak až přijedu, budeme mít co probírat. Doufám, že se na mě mamka a Hannička už přestali zlobit. Dost mě překvapilo, když jsi psala, že se mě Rice snažil zastavit. Něco ti povím, jsem ráda, že mě nestihnul. Stejně bych doma nezůstala. A jemu by to k ničemu nepomohlo. A co ty a tvůj přítel? Vážně jsi se do něj zamilovala? Ty jo. Koukám, že to je láska jak trám. Mám tu jednu slečnu, která je ve tvém věku. Hodně mi tě připomíná. Taky se zamilovala, ale její milý bohužel padl do zajetí povstalců. Už týdny neví, co se s ním děje, jestli žije, nebo ne. Ale víš co je krásný... Ona na něj stále čeká. Povídala mi, jak se vezmou a budou spolu mít rodinu. Jak doufá, že se to tu uklidní a oni budou moci žít v klidu. Strašně jim to přeju. Modlím se za toho chlapce. Snad se jí v pořádku vrátí.
Moc se na tebe těším. S pozdravem Nivie. Dávej na sebe pozor.

Na tváři se mu rozplynul úsměv. Ta slova v něm probudila její přítomnost. Na nic nečekal a otevřel další. V obálce bylo několik fotek. Ona s malými černoušky. Měla kolem sebe spoustu dětí a široce se usmívala. Nezdobily ji drahé šperky a malovátka, ale to ji dělalo ještě krásnější. Srdíčko, na její obraz, reagovalo několika bolestivými údery. Skousnul si ret a najednou se mu těžce dýchalo. V krku se mu usadil knedlík a on se rozplakal. Chyběla mu, až to bolelo. Pokračoval dál v prohlížení. Na několika fotografií byla s malými, na kost vyhublými, dětmi. Držela je za ruce, dávala jim pusu na čelo, přitom se jí leskly oči, chovala je, krmila je. Obdivoval ji za její odvahu, s kterou tohle dělala. Přísahal, že až se vrátí, dostane ji zpět.

****

Nivie už pěkně dlouho seděla u notebooku s rukama přes pusu a s očima vykulenýma. Viděla Rice! Ona viděla Rice! Srdce jí z toho bušilo, jako by právě doběhlo maraton. Netušila, proč jí to tak vadilo. Možná byla ještě pořád naštvaná kvůli Vánocům?
„Nivi, je tu ten novinář z New York Times," dostal ji z transu Marty, který věšel do jejího stanu.
„Jo, už jdu. Nechápu, proč s ním nemůžeš udělat ten rozhovor ty?"
„Protože chce jen tebe. Neboj, to zvládneš," s úsměvem ji poplácal po rameni.
„Dobrý den," muž, oblečený jako by šel do pralesa, k ní natáhnul ruku.
„Dobrý den," přijala ji. „Takže, začneme?"
„Ano. Nejdřív bych udělal pár fotek a pak bychom si promluvili." A tak ho Nivie pronesla hlavním stanem, kde byli ty nejvíce zranitelné děti. Jejich váha byla hodně pod limitem. Trpěly zdravotními problémy a velkými bolestmi. Sem nerada chodila. Jenže novinář právě toto hledal. Jako by lidi chtěli vidět bolest těch maličkých. Potom přešli do stanu číslo dva, kterému Nivi říkala Školka. Děti si tam hrály, učily se, zpívaly a různě podobné věci. Tím jim chtěla dát trochu normálna. Sem zas hodila velmi ráda. Do rozhovoru se jí dvakrát nechtělo, ale chtěla světu říct co vše se jim povedlo, pro tyhle děti, udělat. Takže začala tím, jak všechno začalo, pokračovala, jak zřídili S. O. S. vesničku a jak moc se jim vesničku podařilo zabydlet nejen dětmi, ale i rodiči.
„Víte, když vidím, jak se ty děti smějí, jak maminky krmí své ratolesti a tatínci s nimi odvádějí, vím, že to, co tu všichni děláme, má nějaký smysl," Dívala se na obrázek toho, o čem právě mluvila.