Z pekla na zem ✔️

6.

„Prosím, hlavně teď neříkej, že tohle byla chyba,“ zašeptal Rice a políbil Nivii na krku. Kdyby to přece jen řekla, nejspíš by už nevěděl, co dělat dál, aby ji získal zpět.
„Nic neříkám,“ opírala se o něj.
„Ale ani nic nevyvracíš,“ nechtěl naléhat. Věděl, že je strašně brzo, ale když jeho srdce strašně moc toužilo po tom, aby věděl na čem je.
„Necháme tomu volný průběh.“
„Jestli je to kvůli tomu, jak jsem se k tobě zachoval, tak přísahám, že už to neudělám. Miluju tě a nic to nedokáže změnit,“ přemlouval ji.
„Ne jen to. Je to celá tahle situace,“ slezla z něho. Začala se oblékat a pak přešla do kuchyně. Něco bylo jinak. Ona byla jiná. Rychle na sebe hodil spodní prádlo a džíny. Bosky šel za ní a díval se, jak kouká do ledničky. Nic si nevybrala.
„Už jsi něco jedla?“ dělal si o ni starosti.
„Nevím, asi ne, ale nemám hlad. Ani chuť. Má staženej žaludek a vše, co bych do sebe dostala, bych akorát vyzvracela,“ vzala si lahev s vodou a skoro polovinu z ní vypila.
„Ale musíš něco jíst. Obleč se, zajdeme si na jídlo k Charliemu.“
„Ne, jsem strašně unavená. Potřebuju se vyspat,“ odmítla a dopila zbytek vody.
„Dobře, ale nejdřív něco sníme. Nevím jak ty, ale já už chcípám hlady,“ on do ni prostě něco dostane. Z lednice vyndal mléko, ze skříně pudink v prášku a cukr. „Udělám nám mňamku,“ mrkl na ni a nalil do hrnce mléko. Ten položil na plotnu, kterou nastavil na správnou teplotu. Nivie se posadila na barovou židli s úsměvem. Sledovala každý jeho krok, přitom ho ale vůbec nevnímala. Ani si nevšimla, když před ní položil misku plnou ovoce, piškotů a žluté hmoty. Podívala se na to s odporem. Žaludek jí ztěžknul, ale nechtěla mu přidělávat vrásky. Stačí, že už je má ona.
„Děkuju,“ lžící se v tom začala dlabat. Donutila se vložit si sousto do úst a těžce polkla. Jídlo se jí proměnilo v kámen. Žaludek jí každou další porcí neskutečně bolel, až v ní vyvolával křeče, které se snažila maskovat. Nakonec dojedla úplně vše, ale jen proto, aby měl Rice radost.
„Šikulka,“ pochválil ji. Vzal její prázdnou misku a dal ji do dřezu. „Chceš si jít odpočinout?“ Nivie kývla, že ne.
„Jsem sice unavená, ale za bílýho dne neusnu. Co kdybychom si pustili nějaký film?“ navrhla jen proto, aby s ní zůstal. Aby seděl vedle ní a ona se k němu mohla tulit.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ s rukou na hrudi se jí lehce uklonil.
„Jak dlouho mi polezeš do zadnice?“
„Klidně celej život, bude-li to potřeba,“ stoupnul si těsně k ní a chytil ji za boky. „Jsi v pořádku? Vím, že potom, cos prožila budeš mít asi nějaký trauma, nebo tak něco, ale chci, abys věděla, že jsem tady pro tebe,“ díval se jí do očí, zatímco ona před jeho pohledem cukla.
„Budu v pořádku. Jen potřebuju nabrat ztracenou energii a vzpamatovat se z toho všeho,“ usmála se. Možná si myslel, že když s ním o tom vše bude mluvit něco se změní, ale tak to nebylo. Když o tom bude mluvit, vše zůstane stejné a ona si to jen připomene. Tak to aspoň brala ona.

****

Film ani pořádně nezačal a Nivie už ležela Ricovi na rameni, přikrytá dekou a spala. Ztišil zvuk a vzal ji do náruče. Odnesl ji do její ložnice a lehnu si vedle ní. Strašně by si přál vědět, jak se doopravdy cítí. Co všechno prožila. Jenže musel počkat, až o tom začne sama. Teď měl v plánu tu být pro ni. Když jí aspoň minimálně pomůže, bude to úspěch.


Probudil se dřív než ona. Měl žízeň a tak se vydal do kuchyně, kde si napustil vodu a vypil ji na ex. Rozhlédnul se po vile a tak ho napadlo, zda nebude lepší, aby Niv bydlela u něj. Bude jí mít pod dohledem a hlavně nebude sama. Když se jí zasteskne, může jít za ním do práce. Ella by ji určitě ráda viděla. Jak o tom tak přemýšlel ani si nevšimnul, že je s ním v domě ještě někdo.
„Kdo sakra jsi?“ Rice se tak lekl, že upustil sklenku na zem.
„Do prdele!“ vykřiknul.
„To asi nebude tvé jméno. Kdo jsi a co tu děláš?“ Zrzavá dáma se na něj zamračila, až z toho šel děs.
„Hele, dámo, klid,“ zvedl ruce do obranného gesta.
„Komu říkáš dámo, ty spratku!“ vykulila na něj oči. „Víš ty vůbec, kdo já jsem?“
„Tetičko Wilmo,“ ozvala se Nivie. Oba k ní stočili hlavy.
„Tetička?“ zarazil se Rice. Mysle, že už žádnou rodinu nemá.
„Zlatíčko,“ rozpřáhla ruce a šla k ní. Na Nivii bylo vidět, že je z její přítomnosti překvapená. „Jsi v pořádku, díky Bohu. Tolik jsem se bála,“ objímala ji. Pak ji chytila za tváře, až Nivi nešpulila rty.
„Au to bolí,“ podívala se na Rice, který se zasmál.
„Kdo je tento mladík,“ cukla k Ricovi. „Nelíbí se mi,“ pošeptala, ale on to slyšel.
„To je můj...,“ zarazila se. „Rice,“ dokončila.
„Aha,“ tetička pochopila. „Co tady tvůj Rice dělá?“
„Asi mě hlídá.“ Šeptaly si mezi sebou. Bylo to trapné, protože on je celou dobu slyšel.
„No, tak to už nemusí. Od toho jsem tu teď já. Zbav se ho,“ doslova jí to nařídila. Tetička Wilma byla trochu ostřejší. Měla ráda, když se mluvilo na rovinu, ale jen v jejím případě. Pokud někdo řekl něco, s čím nesouhlasila, nebo by jí to dokonce urazilo, ochraňuj ho anděl strážný. Takže odporovat jí, nebylo na místě.
„Dobře. Ale co tady děláš? Neviděla jsem tě od pohřbu rodičů,“ podivila se.
„Divíš se, když jsi se chovala jako kráva,“ odrovnala ji svou odpovědí. Niv jen zakroutila hlavou a šla radši za Ricem.
„Bude lepší. Když odejdeš. Teta nemá ráda cizí lidi,“ snažila se mu to říct co možno nejvíc taktně.
„Já ale nejsem cizí,“ nakoukl za Nivii, kde se Wilma koukala na hodinky, jako by jim to trvalo až moc dlouho. „Jasně, chápu, ale ozvi se mi. Dostanu aspoň pusu na rozloučenou?“ zaškemral.
„Hm... budu si to muset rozmyslet,“ usmála se. Rice ji chytil za bradu a přitáhnul si ji ke svým rtům. „Myslím, že jednu malou si zasloužíš,“ lehce ho políbila.
„Bože, ještě tohle... Jak dlouho to bude trvat,“ ozvala se tetička.

****


„Co tě to sakra napadlo jezdit do Jemenu a riskovat svůj život!“ tetička začala řvát. Chodila sem a tam. Rozhazovala ruce a klela jak samotný ďábel.
„Chtěla jsem…,“
„Copak si neuvědomuješ, jak je to nebezpečné!“ nenechala ji domluvit.
„Ale vždyť ty jsi věcně někde v Africe na Antarktidě, a Bůh ví kde ještě,“ hájila se, ale bylo to marné. Před Wilmou se cítila jak trpaslík.
„Míla zlatá, já zachraňuju zvířata, ne lidi. Zvířata ti neublíží, kdežto lidé chtějí jen válku. Kdyby se jen z poloviny chovali jako vlci nebo jako lvy. Teď jsem třeba přiletěla od tučňáků. Lidé jim zasahují do lovišť a ti chudáci trpí hlady. Přitom jsou tak roztomilí,“ na moment změkla. Jako by v ní tučňáci vyvolali lidskost.
„Jo, já vím. Samec donese samičí oblázek a je jen na ni, jestli ho přijme. To je vážně rozkošní,“ sarkastický prohodila. „Ty pomáháš tučňákům, já chtěla pomoct dětem. To je velký rozdíl.“
„Ano je. Mě se totiž nepokusil nikdo zabít. Málem jsem dostala infarkt, když jsem to slyšela. Tvoje matka by určitě nejradši vstala z hrobu, aby tě profackovala,“ opět na ni zvýšila hlas.
„A co se najednou tak zajímáš o můj život!“ měla toho právě akorát dost. Prudce se zvedla a podívala se Wilmě do očí jako rovná rovné.
„Starala bych se dřív, kdyby ses chovala normálně a nedělalas ostudu našemu jménu! Věčně jsi plnila titulky časopisů. Opilá a nemožná. Chovala jsi se jak rozmazlený spratek. Styděla jsem se za tebe! Tví rodiče by se za tebe styděl!“ jejich rozepře dosáhla kritického bodů.
„Já vím!“ vykřikla Nivie a rozplakala se při vzpomínce na rodiče. Posadila se jak hromádka neštěstí. „Nezvládla jsem to,“ vzlykla. Tetička se nad ní smilovala. Posadila se k ní a pohladila ji po vlasech.
„To nevadí. Všichni děláme chyby. Teď jsem tady a budu na tebe dávat pozor. Řekni mi, kdo je ten tvůj Rice?“ Nivie si setřela slzy.
„Není můj. Byl, ale rozešel se se mnou.“
„Nevypadalo to tak,“ uchechtla se.
„Přišel za mnou do nemocnice. Víš, dala jsem mu na Vánoce Lamborghini a on to neunesl. Není bohatý, odešel že střední, aby pomohl matce. Je strašně hodný…,“ zamyslela se. Nějak si neuměla představit, že by ho už nikdy neviděla.
„Rozešel se s tebou kvůli autu? Lidi jsou nevděční parchanti,“ zasyčela Wilma.
„Jo, ale mrzí ho to. Miluje mě a já jeho vlastně taky. To díky němu jsem taková, jaká jsem. Teto, já vůbec nevím, co mám dělat. Bojím se, že když mu dam zas šanci, zase to zvořu. A když mu ji nedám utrápím se k smrti,“ zoufale se na ni podívala. Tetička nemusela dlouho přemýšlet, aby znala odpověď.
„Teď nedělej nic. Nech to plynout a pak sama uvidíš. Zachovej se jako tučňák,“ pousmála se, čímž rozesmála i Nivii. „No co. Tam samec musí počkat na samičku.“