Hezky od začátku

1. kapitola

„Tak pro dnešek končím přednášku a s některými se sejdu za týden. Děkuji za pozornost," usmál se přednášející učitel Barmon a lidé ve třídě se začali balit.

„Jdeš si napsat ten test?" zeptala se mě moje nejlepší kamarádka Viky. Máme pár předmětů společně.

„Jojo, jdu. Počkáš pak na mě?" opáčím a obě odcházíme z učebny. Viky i já jsme v prváku na vysoké škole. Díky bohu bude prvák za námi a budeme mít prázdniny. Byl to pěkně těžký rok, kor když do toho děláte vrcholové jezdectví. Ale učitelé jsou na téhle škole skvělí a vyjdou nám vždy vstříc.

„Jo, počkám na chodbě. Mám teď ještě přednášku. Už musím jinak ji nestihnu. Tak zatím a napiš to na jedna!" s úsměvem mi zamává a mizí v další učebně. Já se vydávám do třetího patra k paní Melanové.

„Dobrý den, mohu? Přišla jsem si napsat ten test," vejdu po zaklepání do jejího kabinetu.

„Ale jistě. Pojď, posaď se. Máš devadesát minut, ano?" usměje se a položí přede mě test. Povzdechnu si a jdu na to. Už aby to bylo za mnou.

„Už to máš?" zeptá se po hodině a pár minutách, kdy test odevzdávám, paní Melanová.

„Ano," usměju se. Je mi jasné, že si myslí, že jsem to odflákla, ale vypracovala jsem test, jak nejlíp jsem mohla.

„Dobře. Když mi dáš patnáct minut, opravím to a budeš vědět, jestli máš ukončený ročník. Je to poslední test, ne?"

„Ano, je. Většina učitelů mi vyšla vstříct a testy i zkoušky mi posunuli, abych mohla skončit dřív."

„Ah, jistě. Ty jezdíš na těch koních, viď?"

„Ano, zítra mi začínají třídenní závody právě," usměju se.

„Opravdu? Páni! Držím palce. Musíš být dobrá," žasne paní Melanová.

„Děkuji. Možná jsem, ale pořád je co zlepšovat," usměju se. Jsem z bohaté rodiny, ale nikdy mi povýšenost nešla. Ani ji nemám ráda.

„Tak za patnáct minut, jo?" Přikývnu a odcházím. Nečekala jsem, že test vypracuju tak rychle. Viky tu ještě není. Čekám na chodbě a mezitím zavolám mamce.

„Ahoj, beruško. Jak se máš?" ozve se láskyplný hlas z telefonu.

„Ahoj, mami. Jde to. Dopsala jsem poslední test. Začínají mi prázdniny. A co ty? Co doma, dobrý?"

„Jo, dobrý. Dneska jsem byla nakupovat. Udělala jsem si radost a koupila jsem nové záclony. Jsou krásné. Ty staré už chtěly vyměnit. A co Mandy a Cas? Dobrý? Zítra mi piš. Budu nervózní," mluví a mluví mamka. Proto ji miluju. Je ukecaná a to je na ni skvělé. Připomíná mi tím domov.

„Mami! Mlč," zasměju se: „Koně dobrý. Dneska mám s oběma ještě trénink. Ano, zítra dám vědět. Mimochodem Viky taky dobrý, kdyby tě to zajímalo."

„Jé no jo, co Viky? Taky jede, že? Vím, že se mi to říkala, ale už jsem to zapomněla."

„Ano, jede," usměju se. Viky je jako moje sestra. Známe se od narození a naše mamky jsou velké kámošky. Možná i díky tomu obě jezdíme na koních.

„Jo, super. Myslím moc na vás. I taťka."

„A táta je v práci?"

„Jo, vždyť ho znáš," odvětí mamka. Mrzí ji, že táta furt pracuje, ale u něho to jinak nejde. I na dovolené pracuje. Je workoholik.