Hezky od začátku

5. kapitola

Další den – v sobotu – jsem se probudila kolem deváté. Jak jsem chvíli na to zjistila, Viky stále spala. Vzhledem k tomu, jaký jsem měla hlad, udělala jsem snídani nám oboum. Najedla jsem se, zkulturnila se a byla jsem připravená jet do stáje. Jenže co Viky? Zaklepala jsem na její dveře a pootevřela.

„Hm?" zahuhlala do polštáře.

„Mám čekat nebo jet?" řekla jsem se smíchem.

„Nevím."

„V kolik si přijela?"

„Nevím."

„Víš, kolik už je hodin?"

„Ne! Nevím," zaskuhrá do polštáře. Mám z ní srandu.

„No, tak já pojedu napřed. Doufám, že můžeš řídit a že ti ten včerejšek aspoň za to stál."

„Nepila jsem. Stál. A nejenom včerejšek," zasměje se.

„Ty seš blbá! To není možný. Nazdar."

„Jé, počkej. Dělala jsem si srandu. Vydrž, obléknu se a pojedu s tebou," řekne Viky a už se zvedá.

„Tak dělej," řeknu a jdu si sednout k televizi. Jsem na ni naštvaná. To si fakt něco začne s Lauřiným synem? To je opravdu tak praštěná? Mohlo by nás to stát trenérku.

„Jé, děkuju za snídani," usměje se na mě a pustí se do obložených chlebů.

„Nebuď naštvaná, Sof. Nic nebylo," řekne Viky a sedne si i s chlebem ke mně.

„Viky, víš, že mi je jedno s kým randíš. Ale tohle je Laury syn. Laury, naši trenérky. Chápeš, že bychom o ni mohly přijít?"

„Tak tohle tě žere? Laura je v pohodě. Uvidíš. Včera nás dokonce i viděla."

„A?" zeptám se jí.

„A nic. Byla překvapená, ale nevypadala naštvaně."

„No, je to tvoje věc. A dělej, už chci jet."

***

Do stáje jsme přijely kolem jedenácté. Všude bylo plno lidí, jezdců a koní. Nejdříve jsme se pozdravily s koňmi a pak jsme šly do šatny. Obě jsme se převlékly a chtěly jít do haly podívat se na sekundární závůdky, ale zastavila nás Laura.

„Ahoj, holky. Vyspané?" zeptala se nás mile. Byla jsem trošku na jehlách kvůli Viky a včerejšku, ale vypadala, jakoby se nic nestalo.

„Ahoj, jo jo. Ale nervozita zase je," zašklebím se.

„To zvládnete, tak dobře, jako včera," usměje se na mě a natočí si do skleničky pití.

„Snad máš pravdu," usměju se.

„No, a co ty, Viky?" opře se Laura o linku a podívá se na Viky, která je na telefonu.

„Dobrý. Syn tě pozdravuje," zašklebí se a já jsem na trní. Dělá si srandu? Zastřelím ji za to! jde mi hlavou.

„Jo? Tak ho taky pozdravuj a vzkaž mu, ať mi neruší jezdkyně při závodech, jo?" zašklebí se na ní Laura. Já jen nestačím zírat. Tak Laura ji v tom ještě podporuje?

„No jó."

„No nic, ve tři obě na opracovišti. Zatím," řekne Laura a odejde.