Hezky od začátku

2. kapitola

Po obou trénincích a po odstrojení a postarání se o naše koně jsme se s Viky svalily do křesel v šatně. Obě utahané a unavené.

„Byl to fajn trénink, holky. Myslím, že na zítřejší závody jste obě skvěle připravené a koně taky," usměje se Laura, která vejde do šatny bez zaklepání, normálka.

„Kéž bych mohla říct o přípravě na zítřejší test to samé," ušklíbne se Viky. Tělem mi projede úleva, že já už mám prvák za sebou a mám prázdniny.

„Ne, že budeš ponocovat. Uč se, to samozřejmě, ale zítra musíš být odpočatá! Pokud zítra nezajedete obě dobře, tak nepostupujete do soboty, víte o tom, ne?" řekne Laura a s Viky obě přikývneme. Tyhle závody, co nás čekají, jsou třídenní. Všechny dny se jedou parkury. Tyhle závody jsou ale jiné v tom, že první den jedou všichni jezdci. Večer vyhlásí umístění, ale bez dekorování. Do soboty už poustí jen určitý počet jezdců a do neděle taktéž. Všechny tři dny doprovází přes den určitý program. Například parkur pro poníky, menší parkury nebo ukázka přirozené komunikace či vozatajství. Proto jsou jinačí než ostatní závody. Tenhle rok je takovýhle druh závodů poprvé.

„No jo," protáhne obličej Viky: „Zkoušku mám v devět a jedu až ve čtyři, ne? Pohoda."

„Jenže si musíš připravit koně a opohybovat je. Takže v jednu hodinu nejdéle tady, jasný?"

„Jo, já vím. Stihnu to, neboj," ušklíbne se Viky.

„Dobře. Sofi, ty tu budeš v kolik?" zeptá se mě Laura.

„Nevím. Asi přijedu před obědem," řeknu neurčitě. Opravdu ještě nemám ponětí, v kolik přijedu.

„Dobře, tak zítra holky. Dobře se vyspěte," řekne s úsměvem Laura a odejde. My se s Viky převlíkneme a jedeme domů, konečně.

***

Večer se koukám na televizi a pak si jdu lehnout. Cítím se unavená, ale nemůžu usnout. Převaluju se z jednoho boku na druhý, na břicho, na záda a nic. Když ani po hodině neusnu, tak se jdu do kuchyně napít. Je kolem půlnoci. U Viky se stále svítí. Zaklepu na její dveře.

„Jo?" ozve se z pokoje a vejdu. Viky sedí u stolu a má před sebou knížky a notebook.

„Napíšeš ten test za mě?" řekne zoufale až se mi chce smát.

„Za prvé, víš, že to nejde. Za druhé, i kdyby to šlo, tak ne," zasměju se a sednu si na její ustlanou postel. Na ní jsou mimochodem další knížky.

„Dík, kámoško," odfrkne Viky a hledí do obrazovky notebooku.

„Víš, že to nejde. Ani ten předmět nemám. Nevím, co tam berete."

„Kraviny. Samý kraviny. Jak někdy využiju, kolik je (7+3m2)15? Výplatu si tím rozhodně nevypočítám!"

„Využiješ to k tomu, že uděláš zkoušky, vysokou a budeš mít dobrou práci i plat."

„Radši bych si našla bohatýho chlapa, který by mě miloval a živil," zasměje se. Taky se zasměju.

„Jsi praštěná. Běž spát. Určitě to zvládneš, ale musíš se taky vyspat."

„No jo, Lauro," opáčí Viky.

„Ona by řekla určitě něco jiného."

„Ne, řekla by přesně to, co ty."

„Fajn," zasměju se: „Dobrou a držím palce."