Hezky od začátku

3. kapitola

„Mám malý problém. Píchla jsem. Ráno bylo kolo v pohodě, ale teď jsem přišla k autu a pneumatika je prázdná," ozve se z druhé strany.

„Děláš si srandu? Jak jsi mohla píchnout?" zděsím se. Píchnout se mi už taky podařilo, a proto vím, že to není vůbec žádná sranda. Buď musíte kolo na místě vyměnit sami nebo někoho zavolat na pomoc. Tak jako tak, Viky teď nemá čas ani na jednu možnost.

„Já nevím. Jsem si jistá, že když jsem ráno parkovala, bylo vše v pohodě."

„Já pro tebe dojedu a vyřešíme to večer. Nestojíš na nějakém placeném parkovišti, že ne?" zeptám se a vejde do šatny Laura. Nejdříve má výraz, že spěchá a potřebuje se mnou mluvit. Pak se jí změní na „Co se děje?". Naznačím ji o co jde.

„Dej mi ji," řekne mi Laura a já ji předám telefon.

„Viky? Kde jsi?" zeptá se, „Tak tam počkej. Sofi tě vyzvedne a já poprosím syna, aby tam zajel a spravil to. Ne, bez řečí. Jdu mu zavolat. Dám ti zpátky Sofču, zatím," domluví s Viky a předá mi telefon.

„Za chvíli tam budu, jo? Zatím," zavěsím a čekám vysvětlení od Laury.

„Sjeď pro ni, ať už je tady. Ale musíte počkat, než přijede Adam, aby ste mu daly klíče od auta."

„No, dobře, ale co bude s autem?" zeptám se.

„Vymění kolo, teda doufám, že má Viky rezervní pneumatiku. Pak mi sem hodí klíčky a buď bude auto tam, kde je nebo ho vezme k nám. Teď nevím."

„Dobře, tak já jedu," řeknu, popadnu klíčky a mířím k autu.

***

„Já se z tebe picnu!" řeknu, když vystupuju z auta.

„Taky tě ráda vidím," zazubí se Viky opřená o auto.

„Co vůbec test? Napsala jsi ho aspoň dobře?"

„Čoveče, byl lehčí, než včera příklady, které jsem počítala. Mám dobrý pocit, tak uvidím," usměje se. Zanedlouho přijíždí Adam, Laury syn, se kterým se obě potkáváme poprvé. Že má Laura syna jsme s Viky věděli, ale nikdy nám neřekla, že je stejně starý jako my dvě a že je tak hezký.

„Ahoj. Adam?" ujme se slova Viky dřív, než na nás Adam stihne vůbec kouknout.

„Ahoj, jo. Která z vás je tak šikovná?" zazubí se. Viky je v jiné dimenzi. Protočím oči a jen to sleduju z kapoty svého auta.

„Já," přizná se Viky už né tak nadšeně, „Spravíš to, prosím? Nechtěla jsem nikomu přidělávat další problémy, ale bohužel a zrovna dneska," povzdechne si a čeká, co řekne Adam, který si prohlíží kolo.

„Nechci vás nějak rušit, ale Viky? Spěcháme."

„Jo, však jo. Můžu tě tu teda nechat s mým autíčkem? Buď na něj hodnej," zazubí se Viky a dá mu klíčky.

„Neboj, je v nejlepších rukou," mrkne Adam a zamává nám.

„Tak díky a ahoj," zamává mu Viky a nasedá ke mně do auta. Taky se rozloučím a jedeme do stáje. Oběd stihneme jen tak tak.

***

Po chvíli jsme opět ve stáji. Pomůžu Viky odnosit věci do šatny. Ve dvou to jde líp. Cestou potkáme Lauru. Prohodíme s ní pár slov a zamíříme do restaurace na oběd. Ano, tento velký jezdecký areál má i restauraci i ubytování, ale už jsem říkala. Vaří tu dobře, ale když jsou závody, je tu vždy více jídla na výběr. S Viky si objednáme a čekáme. V restauraci je mnoho jezdců. Některé známe, některé ne. Jsou tu dospělí, děti i junioři, jezdci i trenéři.

Po chvíli nám přinesou jídlo. Jaký já mám hlad! uvědomím si a pustím se do toho. Dala jsem si rybí prsty s kaší a Viky si dala smažený sýr. Typická restaurační jídla. Když dojíme odbelháme se do šatny, kde se svalíme do křesel.

„Mně se nic nechce, jak jsem plná," skuhrá Viky a hladí si břicho.

„Mi povídej. Obávám se, že ani na koně nevylezu a když, tak se mnou nepřeskočí ani potok. Asi jsme si měly dát jídlo na půl."

„Asi jo, vždyť víme, jaké tu dělají porce, že to nesní ani hladový medvěd. Ale ne, velký oči a prázdný žaludek myslí za nás."

„Přesně," stěžujeme si obě.

Do půl druhé se válíme a pak se vydáme do stájí. Musíme zkulturnit naše parťáky. Ty ovšem o zkulturnění tolik nestojí, jak jsme s Viky ve stáji zjistili.

„Tak my dneska máme závodit a oni jsou úplně mrtvý, no to se mi snad zdá," směju se. Mandy leží a Cas podřimuje. Vikiiny koně dnešní den pojali velmi podobně.

„No, máme co dělat, jestli z nich máme udělat krasavce," řekne Viky a dáme se obě do čištění. Nejdříve se pustím do čištění Case, neboť Mandy zatím stále leží. Doufám, že se zvedne sám. Nerada bych ho „budila". Nejdříve Case vyčistím a pak mu zapletu hřívu do bobánků. To je vlastně copánek smotaný do kuličky. S tímto účesem pak vypadá jak profesionál. Mandymu nechám asi hřívu rozpuštěnou. Oba mají hřívu zastřiženou, takže zaplétání není až tak nutné, ale na Casovi se mi to prostě líbí. Když jsem s vraníkem hotová, vrhnu se na hnědáka, který se už uráčil zvednout. Musela jsem mu rozčesat celou hřívu, protože v ní měl piliny, jak ležel.

Když jsme s Viky byly hotové, šly jsme si nanosit postroj k boxům a pak se převléknout do závodního oblečení. Mnoho jezdců má své ošky na čištění, strojení a celkové starání se o jejich koně, ale my s Viky si to zařizujeme samy. Máme rády závody a ježdění, ale práce ve stáji a okolo koní se vším všudy nám cizí není.

***

Ve tři jsem měla byla s Mandym na opracovišti, kde se koně rozehřívají, než půjdou závodit. Krokovala jsem a soustředila se na hnědáka a okolí. Na jízdárně jsem nebyla sama. Byla tam spousta jiných jezdců v různých chodech. Abychom se nesrazili, jsou určitá pravidla na jízdu. Například pomalejší jezdí spíše veprostřed a ten, kdo třeba cválá jede na stěně. Když chci najet na překážku, musím na to ostatní upozornit. A další důležitá pravidla.

Po chvíli jsme začali klusat. Mandy byl plný energie, cítila jsem to. Nesl se, pózoval, vznášel se, vyloženě si to užíval. Mandy závody miluje, nebo spíše prostředí závodů. Chová se jako hřebec, ale je zvladatelný, spíše vzhledově se chová jako hřebec.

„Sofi, zkusím pár skoků. Nejdříve kolmák párkrát a pak řadu, jo?" řekla mi Laura a já přikývla. Řekla mi, co a jak a šlo se na to. Klusem jsme jeli na kolmák a skočili jsme ho. Laura to zvedla a znova. Pak jsme měli jít řadu skoků. Byly tam tři skoky. Křížek, kolmák a oxer. Tyto skoky už byly vyšší. Mandy to opět přešel s přehledem a ještě elegantně. Tohle jsme šli ještě dvakrát a pak ještě jednou kolmák, který nám Laura zvedla na výšku skoků v soutěži. Pak už jen čekat na závod. Slezla jsem z Mandyho a šla si stoupnout k opracovišti. Teď se šla rozehřát Viky s Lexusem. Pozorovala jsem je, když mi přišla smska.

Hodně štěstí, ségra. Natři jim to! 😉

To byla smska od bráchy. Já se nezmínila? Mám dva sourozence. Mladší sestru Markétu a staršího bratra Davida, který mi poslal tuhle smsku. Koně ho nikdy nebrali, ale vždycky mi aspoň napsal. Jeho smsky před závody mi vždy uberou trochu trémy. Mladší sestra je stejný blázen do koní, ale nebere ji to tolik jako mě. Každopádně tohle nebyla jediná smska. Měla jsem tam další dvě.

Držíme palce, Sofi 😊

Ta byla od Petry. To je majitelka stáje u nás doma, kde jsem začínala jezdit. Ve stáji má čtyři koně, ale její stáj je skvělá.

Myslíme na tebe, beruško.

Tahle byla od mamky. Jak já se už těším domů!

„Co je, Mandy?" zeptám se hnědáka, který do mě šťouchnul, „No jo, jsi moje zlatíčko. Dneska se oba budeme snažit, jo?"

***