Criminal

Naposledy spolu?

Jako cover je hold nic moc, ale na mou novou story se těším xD

Jungkook

,,Stačí to tady?'' zeptá se Namjoon když dojedeme na stejné místo, kde jsme se dnes odpoledne sešli a já nepatrně přikývnu. Přál bych si, aby dnešní večer ještě neskončil a aby jsme prostě jeli zase na další místo nejlépe kilometry vzdálené od tohohle všeho. Od té trapné scenarie Romea a Julie, kteří nemohou být spolu a hlavně od mé povahy, která nás neustále brzdí. Chtěl bych ho obejmout, vlastně nejen to, a říct mu, že dnešek bude jenom pro nás dva. Bohužel, neudělám ani jedno z toho co bych chtěl. Nikdy nezvládnu svoje přání říct nahlas a pokaždé budu jen sledovat jak odchází pryč zatímco se moje srdce bude svírat zármutkem. Bože jak nechutný zbabělec to jsem když nedokážu prosadit ani vlastní touhy?

,,Ano, moc děku...Čemu se směješ?'' už se chystám vystoupit z auta, ale okamžitě mě zastaví jeho reakce. Mírně svraštím obočí a káravě se na něj podívám když se opře o volant a začne se nahlas smát . Pokaždé se mi zdá jeho smích jiný, speciální. Dokonce mi někdy přijde, že se směje uměle aniž by se do toho musel nutit a jindy opravdově i když se zdá, že zapomněl jak se to vlastně dělá. Ve smíchu pokračuje až do té doby než ho mírně praštím do ramene, ale i když se začne rovnat tak na něm jde vidět, že musí svůj smích hodně potlačovat. Nejraději bych ho nechal se smát dál, protože mě jeho smích vlastně dělá šťastným, ale moje škrobená stránka chce vědět jeho důvod k tak bujarému smíchu. A jak je známo, moje škrobená stránka vždycky vyhrává.

,,Takže ty moc děkuješ za to, že tě tvůj přítel po schůzce odveze domů?'' zase se začne smát a já nafouknu tváře tak, že musím vypadat jakoby můj vzdálený bratranec byl křeček. Fajn, chovám se jako malé zvědavé dítě, stačí mu to? Neumím se prostě chovat jako jiní! Neumím to! Jasně, že bych chtěl být jako ti průbojní kluci v romantických filmech, ale to prostě nejsem já. Jsem jako nějaké ohrožené zvíře, které je zavřené v zoo, aby si ho ostatní mohli prohlédnout než vyhyne úplně. Přitom vím, že by chtěl, abych byl v takových věcech jiný . Chtěl by to stejně a možná i více než já.

,,Fajn,' zhluboka se nadechnu a začnu přesvědčovat sám sebe, že to co se chystám udělat je zcela normální a že se za to rozhodně nemusím zahrabat pod zem. Chápeš Jungkooku? Neděláš nic zvláštního, jen se přestáváš chovat jako idiot. ,,A co takhle...'' trochu nešikovně si odepnu pás a sednu si na kraj sedačky tak, abych byl co nejtěsněji u něj aniž bych mu musel sedět na klíně, protože to bych se asi zhroutil. Víc než nejistě se mu podívám do očí, v kterých rozeznám překvapení, a jednu dlaň položím na jeho tvář. ,,Namjoone, děkuju za dnešek,'' s lehce červenými tvářemi se na něj rozpačitě, ale upřímně usměju a odměním ho letmým, ale láskyplným polibkem, který sice není nejodvážnější, ale na moje parametry to je skoro stejné jako udělat striptýz. ,,Lepší rande jsem ještě nikdy nezažil,'' dodám popravdě a chci se odtáhnout, ale to by nebyl Namjoon, kdyby to nechal jen tak. Než si to stačím uvědomit, obejme mě kolem pasu a přitáhne si mě blíž tak, že mi chvilku nedochází, že to co mě tlačí do žaludku je pouze řadící páka.

,,Hm, to už zní líp,'' zašeptá mi s úsměvem do ucha, které rošťácky skousne a i když to myslel spíš jako poškádlení moje krátkodobě nabité sebevědomí mi dovolí toho využít stejně, jako jeho tváře, která se teď nachází u mých rtů. Políbím ji hned několikrát tak, že si začnu tvořit cestičku k jeho rtům, které si plně přivlastním hned jak se k nim dostanu. Ruce si spojím za jeho zátylkem, abych mu mohl být ještě blíž než doteď a z nemotorného tření rtů se stane dravý polibek, který by se dal minimálně označit za mládeži nepřístupný. Zvlášť když k tomu připočtu tu řadící páku. Nejdříve to vypadá, že skončíme u jednoho polibku, ale jakmile se odtáhneme pro trochu vzduchu, něco ve mně mě donutí si ho přitáhnout zpátky. Jeho jazyk se sotva jemně dotkne mých rtů a já se okamžitě přizpůsobím k mnohem dospělejšímu druhu polibku. Nikdy dřív mě nenapadlo, že by se mi mohlo líbit mít v ústech jazyk někoho jiného, ale teď mi přijde, že jinak to ani nemá smysl nebo cit. Pomalu si začnu naše polibky v hlavě formulovat v něco jiného, odvážnějšího, ale pak si uvědomím že... JUNGKOOKU, JSI ANI NE ULICI OD SVÉHO DOMU TY PAKO!

Hned se od Namjoona odtrhnu až to musí vypadat tak, že mě někdo praštil řemenem do zad. Částečně nervózně a částečně ochromen náhlým přívalem vzduchu si odkašlu a snažím se koukat kamkoliv jinam hlavně když to nebude na něj. Proč se někdy nemůžu chovat jako vyrovnaný člověk? ,,Takže...'' ještě lehce omámený touhou se odhodlám promluvit. Snažím se, aby můj hlas zněl pevně i když k pevnosti tu má blíže něco jiného, ale to teď musí poslušně ležet. ,,Takže od zítra už spolu jakoby nemluvíme?''

,,No...Ano.''

,,Jak dlouho?'' zeptám se a i mě samotného překvapí, že jsem zněl až tak moc smutně. Jistě, jsem z toho smutný, ale... Přece to bude jen chvíle a pak budeme zase spolu jako pár, ne? Budeme spolu chodit obědvat na střechu školy, dívat se na absolutně špatné filmy, které Namjoon tak zbožňuje a jen tak si psát po nocích i když by jsme vlastně měli dávno spát.

,,Jen pár týdnů. Než se to všechno srovná.'' aniž bych se na něj díval, poznám z tónu jeho hlasu, že má zase jeden z jeho nečitelných pohledů, které bych si tak moc přál rozluštit. Zároveň bych ho ale teď přetáhl tou řadící pákou, aby ukázal trochu lítosti nebo aspoň náznak jakéhokoliv citu. To by ho přece nezabilo ne? Vždyť ta jeho chvíle může trvat klidně i měsíc!

,,Dobře tak... Tak ahoj.''

,,Ahoj,'' se zklamáním si zapnu bundu a ani se neobtěžuju na něj podívat. Nechápu jak, ale z mého chvilkového natěšení se tímhle super, ale už jdi rozloučením stalo skoro až znechucení. Dřív bylo moje myšlení pevné, ale teď? Teď je to domeček, který Namjoon pořád dokola bortí a zase staví, ale vždycky do lehce odlišného tvaru než předtím.

,,Jungkooku?'' ozve se zase Namjoon když už si chci otevřít dveře a já se na něj prakticky z nutnosti otočím i když jsem pořád zklamaný.

,,Hm?'' možná stejně rychle, možná i dřív než se plně otočím se Namjoon ocitne těsně vedle mě a já okamžitě pookřeju když se zadívám do jeho očí. Jestli je vesmír záhadný tak jeho oči potřebují vymyslet termín, který by byl víc než to. Jsou pro mě lékem i jedem a on to moc dobře ví.

,,Miluju tě,'' zašeptá a věnuje mi rychlý polibek na jehož konci se usměje. I kdybych se snažil sebevíc, nemohl bych se na něj dál zlobit. Nemůžu dělat prakticky vůbec nic, když proti mně použije tyhle dvě slova.

,,A já miluju tebe,'' odpovím mu upřímně a tentokrát doopravdy vystoupím z auta i když bych v něm nejraději zůstal navždy.

Doufal jsem, že zvládnu svůj život vrátit do starých kolejí. Do dnů kdy jsem po něm tajně pokukoval a myslel si, že jsem pro něj stejně důležitý jako sbírka žvýkaček pod školní lavicí Jisunga. Tenhle můj plán ale ztroskotal hned další školní den kdy jsem se chtěl v klidu věnovat učebnici fyzikální chemie, kterou se ještě ani neučíme a dlouho taky nebudeme. Očividně se pro mě život obyčejného středoškoláka stal až moc lákavý a jen myšlenka na to, že bych měl třeba jen týden strávit jako dřív mi přijde doslova drastická. Bohužel v téhle drastické situaci žiju už dva týdny, tři dny, čtrnáct hodin, třicet dva minut a jedenáct sekund a to ta akce ještě ani neproběhla! A co víc, Namjoon se ve škole ukázal maximálně třikrát. Třikrát za dva týdny! Někdy mi dokonce přijde, že tahle situace už nikdy neskončí. Že Namjoon bude až do konce studia víc nechodit do školy než chodit, že moje vysílačka bude na obou koncích už navždy hluchá a že mé city skončí pohřbené pod vlnou lítosti a naštvání posypané střípky rozdrceného srdce.

,,Takhle to přece nechat nemůžu!'' celá třída se na mě otočí a já si až moc uměle odkašlu. S těmihle výbuchy emocí bych měl vážně začít něco dělat nebo se brzy stane, že dostanu svou první poznámku v životě. ,,Chci říct, výsledek je tři sta devadesát čtyři a ne tři sta devadesát tři. Omlouvám se pane profesore, ale musel jsem Joohyun opravit,'' a taky musím navštívit Namjoona a to ještě dnes.

Zlé jazyky tvrdí, že tahle část měla vyjít dávno před vánoci a já s nimi souhlasím xD Tenhle týden vám to vynahradím další částí a tentokrát to myslím fakt smrtelně vážně a jestli ne tak někomu z vás věnuju svého plyšového růžového jednorožce! ... Prosím, krmte ho dobře.

Jinak slyšeli jste o tom, že jsou Kai a Jennie spolu? ♥ Já jim to neskutečně přeju a doufám, že YG nebudu nějak Jennie omezovat, protože přece jenom známe kpop a randění, že ano.