Criminal

Sbohem Jungkooku

Už si chci zase vzít své bílé sluchátka, ale z uličky se najednou ozve rána jako když narazíte do kontejneru nebo jiné podobné věci. Zarazím se a hned se mi vyrojí myšlenka, že nejspíš spadl. Možné by to bylo ne? Sotva chodil navíc podle jeho zjevu se mohlo jednat o jednoho z místních opilců, co prostě zase přebral svou denní dávku alkoholu. Pokud je tomu tak, opravdu bych měl za ním chodit? Neměl bych ho prostě nechat tak, ať se v tom pořádně vymáchá sám? Na druhou stranu, taky se můžu mýlit a on může mít větší problém než pár láhví soju. Rozhodnu se, že bych mu měl pomoct a tentokrát vážně zkontrolovat jestli je opravdu v pořádku. Kdybych to udělal už dávno, nemusel si ublížit. Kdo ví, možná ho teď dokonce najdu nějak zraněného? Vždyť tady je to samá rozbitá láhev a rozbité kusy plechu, co někdo vyhodil. Dojdu až k oné uličce, ale kousek před ní mě uprostřed kroku zarazí známý hlas. První překvapeně zamrkám a vzápětí se rozhodnu s, že není nejlepší tam teď jít.Ať už podle tónu tak podle slov oné osoby.

,,To sis, vážně myslel, že nám jen tak zdrhneš? Že uděláš největší pičovinu svého život a pak si prostě odkráčíš?'' ozve se chladně se značným posměškem ten známý hlas a to mě ujistí v tom, že jsem se nepřeslechl a s někým si ho nespletl. Chvilku se ozývá jen nějaké skučení, které se neskutečně podobá škemrání a pak následuje další rána, která nepochybně zase souvisí s kontejnerem na odpadky. ,,Pozdravuj v pekle ty sráči,'' řekne teď o něco tišeji, ale stále ocelově pevně a já se odvážím trochu nahnout a podívat se tak do uličky, kde se nad tím kulhajícím mužem, který teď leží na zemi s obličejem plným pramínků krve, sklání Namjoon s bouchačkou v ruce.

Moje tělo je okamžitě celé paralizované směsicí strachu a překvapení. Tohle... Tohle se doopravdy neděje, že ne? Tohle je jen noční můra - pouhá fikce mojí mysli. On by nikdy... Nikdy by. On ne. Vždyť je to pořád jen student. Je to někdo koho znám, není to kriminálník tohohle kalibru. Jedna část mě chce prostě utéct a dělat, že nic zvláštního nikdy neviděla a že je všechno v pořádku, ale ta druhá ani nevěří, že vůbec něco takového vidí. Ta druhá si vybavuje Namjoona, kterého tajně pozoruju ve škole už více než rok. Toho kluka, ve věčně pomačkané uniformě a obličejem skrývajícím emoce před okolním světem, jakoby to bylo největší tajemství lidstva. Toho Namjoona, který byl v mých očích úplně jiný než nějaký pouliční násilník a šikanátor. Jistě, věděl jsem, že se často popere i ve škole nebo jsem ho viděl s obvázanou rukou či rozbitým rtem, ale... Ale nikdy jsem si nemyslel, že by byl schopný na někoho namířit zbraň. Opravdovou zbraň, která má moc někomu vzít život v libovolné vteřině. Než si stihnu vůbec rozmyslet svůj další krok, uslyším tiché prosím z úst muže a pak výstřel, který mi okamžitě otupí některé smysly. Všechny reálné zvuky najednou vymizí a nahradí je otupělí šum jakoby někdo vypnul zvuk na reproduktoru a celý obraz se zdá pomalejší než normálně. Je to jako bych měl postřehnout i to, co je nemožné vidět, ale v tenhle moment to nechci. Nechci vidět nic a hlavně tu nechci být! Namjoon i kontejner dostanou malou sprchu ve formě rudé krve onoho neznámého muže a jeho ruka zase pomalu klesne podél jeho těla. V tuhle chvíli bych měl být vyděšený, ale... Ale já nedokážu cítit vůbec nic. Žádný strach, rozrušení nebo smutek... Jen prázdný hlas v hlavě, co mi říká, abych co nejrychleji a nejtišeji zmizel pryč a šel na policii. Pomalu a spíš automaticky začnu zpátky couvat s tím, že se schovám v nejbližší uličce v nějakém tmavém rohu a budu doufat, že ho nenapadne to tu prohledávat pro případ nechtěné společnosti. Pak bude stačit čekat než odejde a všechno bude v pořádku. Všechno... Bude zase v pořádku. Zvládnu udělat jen pár kroků a můj plán v momentu ztroskotá když moje noha zavadí o plechovku od pití, kterou tady musel někdo s lhostejností pohodit. I když to nemohl být moc hlasitý zvuk, v mojí hlavě se ozval jako poplašná siréna ohlašující masivní přírodní katastrofu. Rázem mě ovládne panika a všechno rozumné uvažování opustí mé tělo, jakoby v něm ani nikdy nebylo. Můj tep se zvýší na únosné maximum a rozeběhnu se ulicí, abych našel pomoc. Nohy se mi pletou jakoby je ovládal někdo jiný a celý zbytek těla je stejně nepoužitelný jako ony. Nemusím čekat ani vteřinu a hned za sebou uslyším jak se Namjoon rozběhl, aby mě dohnal. Je jedno jak moc se budu snažit utéct, vždycky byl v tomhle nejlepší a kdyby měl lepší pověst, mohl by to prý ve sportu dotáhnout daleko. Po pár metrech mě silně chytí za paži a přitiskne mě ke stěně uličky. Zády se praštím do jedné ze starých částí kovové konstrukce, ale moje tělo z nějakého důvodu nedokáže vnímat onu bolest. Jeho pohled je chladný jako obvykle, ale je v něm i něco pro mě nového. Je v něm touha po krvi. (Pro vysvětlení: Možná by jste se divili, ale co mám zkušenost tak lidi, co jsem blízko smrti reagují prostě jen zaskočeně a sesypou se až pak když si v klidu uvědomí situaci... A ne, nestřílel na mě nikdo, jen jsem málem byla rozmáčklá stromem xD Tábory jsou zcela bezpečné xD)

Hlavou mi proběhne vzpomínka na moment, kdy jsem ho viděl poprvé. Zrovna jsme volili třídního předsedu, když se hlučně otevřeli posuvné dveře naší třídy. Tehdy jsem nad ním jen mávl rukou a měl jsem nějaké neblahé připomínky k jeho chování, ty jsem si však nechal pro sebe. Nenáviděl jsem tohle chování mých vrstevníků, ale časem jsem se naučil tyhle jejich projevy ignorovat. Samozřejmě, měl jsem se s ním potkat už na uvítací ceremonii, ale tam on raději nedorazil. Už tehdy si zakládal na své pověsti flákače a rváče, ale nikdy by mě nenapadlo... Nenapadlo mě, že by kdy měl zrovna on ukončit můj život. Že by měl vůbec ukončit něčí život.

,,Poslední slova?'' uchechtne se a zvedne zbraň. Chladný kov zbraně na mém krku, Namjoonovi prsty obtočené kolem spoušti a mé slzy stékající po tváři - Takhle to má skončit? Tohle se mnou osud plánoval udělat celý můj život? Měl jsem být pro všechny dokonalý chlapeček a pak prostě umřít rukou osoby, kterou miluju? Tohle má být ta odměna za ruky práce, o které se vždycky mluvilo? Buď dobrý Jungkooku, jednou se ti to vrátí. Pilně studuj, aby ses mohl mít dobře. Když budeš lepší než ostatní, ukáže se to i s úroky. Kde jsou tyhle plané řeči teď?

,,N-Namjoone,'' zašeptám když víc zatlačí hlavní pistole a podívám se mu do očí, které najednou zase vypadají víc lidsky. Stisk na mé ruce trochu povolí a jeho oči putují po mém těle, jakoby se mě snažil zařadit. Hned vycítím svou šanci a pokusím se ze sebe dostat co nejvíc slz. ,,N-Namjoone...Nedělej t...''

,,Sklapni,'' zavrčí nevrle a zase se zbraní zatlačí tak, že mě donutí zvednout hlavu. ,,Ty jsi ten otravný šprt, nemám pravdu? Holčičky jako ty by se neměli pohybovat na takových místech,'' zašeptá a já celý ztuhnu. ,,Nevím, co je smutnější,'' uchechtne se zlomyslně. ,,Jestli to, že ta zbraň není moje nebo to, že na ní brzo budou tvé otisky místo těch mých,'' usměje se a položí mi ruku na rameno, které začne masírovat. ,,Teď se chvilku prospíš, zástupče,'' přesune ruku o pár milimetrů vedle a mé smysli se zase otupí jako při spánku.